Deset let

Franz

,,Johanne, prober se," pokoušel jsem se probudit svého kamaráda, ,,za chvíli začíná rozcvička, a já bych nerad přišel pozdĕ," dodal jsem a pokusil se se spícím Johannovým tĕlem trochu zatřást. Když konečnĕ otevřel oči, rozhodl jsem se probudit i zbylé chlapce, kteří s námi sdíleli pokoj. Celkem nás v pokoji spalo sedm. Kvůli svým problémům se spánkem jsem vždy vstával nejdříve ze všech a usínal nejdéle. Nemohl jsem za to, jen se mi stýskalo po rodičích. Nejvíce mi však chybĕl můj starší bratr Hans, ke kterému jsem vždy vzhlížel jako ke svému vzoru.

O pĕt minut pozdĕji jsme již všichni vybíhali ze dveří, čekala nás ranní rozcvička, kterou nikdo z nás nemĕl příliš v lásce. Človĕk ještĕ ani neotevřel obĕ oči a už musí cvičit, napadalo mĕ každé ráno, když jsem ve svém cvičebním úboru mířil spolu s ostatními na školní pozemky.

To ráno mĕ čekal den jako každý jiný. Rozcvička, ranní nástup, vztyčení vlajky, snídanĕ, výuka, šerm, plavání, samostudium, zpĕv, hra na housle, večerka. Na Napole jsem studoval už třetím rokem, na všechen ten shon jsem si již zvykl stejnĕ tak jako na to, že volný čas zde byl prakticky tabu. Musím se přiznat, že mi to ani nijak zvlášť nevadilo. Více než můj nabitý časový harmonogram mĕ rozčilovala skutečnost, že svoji rodinu můžu navštívit vždy jen dvakrát ročnĕ. Alespoň mi díky mé zaneprázdnosti na tyto chmurné myšlenky zbývalo ménĕ času. Přesto jsem občas závidĕl svému staršímu, osmnáctiletému bratru Hansovi, protože ten na Napole nestudoval. Kvůli jeho neárijskému vzhledu ho na tuto školu nepřijali, a proto navštĕvoval jen obyčejné gymnázium. Na to, že bych si to s ním rád vymĕnil, jsem myslel dennĕ. Nikdy jsem však nenašel dost odvahy, abych se to pokusil sdĕlit svému otci. Vĕdĕl jsem, že je na mĕ moc pyšný, a nemĕl jsem to srdce mu říct, že na Napole studovat už nechci. Celé to byl vlastnĕ jeho nápad. To on mĕ na tuto školu proti mé vůli přihlásil. Dnes už jsem si uvĕdomoval, že to se mnou myslel dobře. Přál si, aby se mi dostalo toho nejlepšího vzdĕlání. Není se tedy čemu divit, že mĕ poslal studovat právĕ na Napolu, která tenkrát opravdu patřila k tĕm nejprestižnĕjším školám v Říši. Jenomže doba se rychle mĕní, a školou, ke které lidé ještĕ nedávno vzhlíželi s obdivem, můžou za pár let začít pohrdat. A to si můj otec bohužel neuvĕdomoval.

To, že tento den opravdu nebude zcela obyčejný, jsem zjistil až odpoledne. Zrovna jsem se usilovnĕ snažil vypočítat jeden z mnoha domácích úkolů z fyziky. Pro samé soustředĕní jsem svĕt kolem vůbec nevnímal, již po desáté jsem na papír škrábal jeden a ten samý příklad, který se mi už hodinu nedařilo vypočítat. Zrovna jsem rozzuřenĕ trhal na malé kousky jeden z papírů, na kterém se nacházela moje již po desáté špatnĕ vypočítaná rovnice, a jako správný perfekcionista jsem se chystal začít onen příklad znovu počítat. Nikdy jsem se sebou nebyl spokojený, pokud jsem zadané úkoly neodvedl bezchybnĕ, nikdy jsem si nedopřál odpočinek ve chvíli, kdy ještĕ zbývala nĕjaká práce, kterou bych mĕl dokončit. Perfekcionismus asi spoustĕ lidem připadá jako skvĕlá vlastnost, ale vĕřte mi, nic by se nemĕlo přehánĕt. Perfekcionismus jako takový dokáže na lidských životech mnohdy napáchat více škody než užitku.

Právĕ jsem se snažil najít ve své rovnici první neznámou, v tu chvíli se za mnou však ozval povĕdomý hlas, jenž mĕ donutil odtrhnout oči od sešitu. ,,Franzi," oslovil mĕ dotyčný a lehce mi poklepal na rameno. Pomalu jsem se za neznámým narušitelem mého studijního odpoledne otočil. Koutky úst se mi roztáhly do širokého úsmĕvu ve chvíli, kdy moje oči spatřily živého a zdravého Hanse. Vypadal stejnĕ jako před půl rokem, kdy jsem ho vidĕl naposledy. ,,Brácho," z úst se mi vydral radostný výkřik. Svému staršímu sourozenci jsem skočil kolem krku, div jsem ho nepovalil. Po krátké vlnĕ radosti však následovala starostlivost. Hansovo návštĕva přeci nebyla plánovaná. Co se stalo, že za mnou přijel až z Berlína? V hlavĕ se mi ihned začaly promítat ty nejhorší možné scénáře. Tichý, škodolibý hlásek v mé mysly mĕ ihned začal přesvĕdčovat o tom, že s mými rodiči jistĕ není nĕco v pořádku. Hans by přeci nevážil takovou dlouhou cestu jen kvůli tomu, aby se mnou mohl strávit nĕkolik hodin. ,,Já jsem myslel, že mĕ přivítáš s nadšením a ty se místo toho tváříš jako na pohřbu," okomentoval Hans mojí náhlou zmĕnu nálady.