Deset let

Tereza

17.3.1935

Zahledĕla jsem se z okna na Anitu a Hanu, které zrovna vycházely ze dveří našeho domu. Držely se za ruce, teple zabalené do zimních kabátů, a rychlým krokem mířily ke škole. To mĕ donutilo se pousmát. Vypadaly spolu tak roztomile. Byla jsem na svoje dvĕ malé holčičky, jež jsem nadevšechno milovala, tak pyšná. Každou chvíli strávenou s nimi a s mým manželem jsem si užívala. Rodina pro mĕ znamenala všechno. Snad to bylo tím, že já sama vyrůstala bez otce a moje matka nebyla zrovna mateřský typ. Rozhodnĕ se jí dařilo více ve hře na housle než ve výchovĕ dĕtí. Když jsem v mládí utekla z polského pohraničí do Československa, rozhodla jsem se, že já budu jiná. O své dĕti se budu zajímat a s láskou o nĕ pečovat, znĕla moje tehdejší slova. Dodržela jsem je. Od mého útĕku ubĕhlo již patnáct let. Můj život vypadal přesnĕ tak, jak jsem si ho kdysi vysnila. Žila jsem v krásném, útulném domĕ spolu se svým pozorným manželem a dvĕma roztomilými dcerami. Nic mi nechybĕlo.

Moje oči se po chvíli znovu zadívaly na opuštĕnou ranní ulici. Všude panovalo ticho a klid, jež narušovalo jen nĕkolik lidí chvátajících do práce či do školy. Na rohu ulice jsem spatřila mizející siluety svých dvou dcer. Hana si zrovna sundavala barevnou čepici, kterou ode mĕ dostala k Vánocům. Kvůli husté mlze jsem své dcery nevidĕla zřetelnĕ, přesto moje oči dokázaly dle výšky stínů rozpoznat, že postava sundavající si svou čepici, je Hana. Anita jí totiž svou výškou převyšovala asi o dvacet centimetrů. Trochu mĕ to rozzlobilo. Nĕkolikrát jsem Hanĕ kladla na srdce, aby tu čepici nosila. Mĕla jsem strach, že bude znovu nemocná. Ona mĕ však stejnĕ nikdy neposlechla a čepici si sundala vždy ve chvíli, kdy si myslela, že na ní již nedohlédnu.

Když Anita a Hana zmizely za rohem, svůj pohled jsem od okna odvrátila. Moje oči se zabodly do novin ležících na stole a moje srdce vynechalo nĕkolik úderů. Obvykle jsem noviny nečetla a o politiku ani veřejné dĕní se příliš nezajímala, pokud to nebylo opravdu nutné. Můj manžel to vĕdĕl a noviny mi proto nechával na stole jen ve chvíli, kdy se stalo nĕco opravdu vážného, o čem bych mĕla vĕdĕt. Situace v Evropĕ byla v posledních nĕkolika letech opravdu komplikovaná, vĕtšina lidí se bála vzrůstajícího vlivu a moci pana Adolfa Hitlera, nĕmeckého politika. Ani já jsem proto nebyla úplnĕ klidná. Roztřesenýma rukam jsem noviny zvedla a dala se do čtení:

Nĕmecko vypovĕdĕlo mírovou smlouvu

Hitler zavedl obecnou brannou povinnost. Provokativnĕ viní vítĕze, že oni porušili mírovou smlouvu.

Berlínska zpráva o zavedení obecné branné povinnosti je sensací. Hitler předstihuje zde svou smĕlostí ještĕ své gesto z října 1933, kdy ohlásil právĕ tak náhle nĕmecký odchod ze Společnosti národů. Svĕtová veřejnost byla již dosti vzrušena tím, co se dovĕdĕla před nĕkolika dny z Göringova interviewu s dopisovatelem Daily Mailu, že totiž 1. dubna přistoupí Nĕmecko k organisaci vojenského letectví. Nyní máme tu nadĕlení branné povinnosti a zřízení armády, jež v mírovém stavu má míti 12 armádních sborů a celkem 36 divisí.
Nĕmecko vypovídá viditelnĕ a zřetelnĕ pátou část mírové smlouvy versaillské, aniž se namáhalo dospĕti předtím k nĕjaké dohodĕ se zapadními velmocmi podle nabídky, která mu byla učinĕna
3. února t. r. Zde nejde již, pak patrno, o pouhý fakt nĕmeckého zbrojení, který byl dávno znám a s nímž se Nĕmecko za hitlerovského režimu již valnĕ netajilo. Zde jde o formu prohlášení, které vypadá jako přímá provokace. Hitler netají, že sáhl k tomuto opatření, aby reagoval na to, co se právĕ dĕje v Anglii a ve Francii. Netají, že jedná z přímého impulsu jako jednal i při opuštĕní Společnosti národů. To je ta nová politická metoda! Pokud zde má býti přesunuta odpovĕdnost na druhé strany, nemůže se brutální pokus Nĕmecku podařit. Spojenecké velmoci nedopustily by se žádného porušení versaillské smlouvy, ani kdyby skutečnĕ zahájily ve velkých rozmĕrech své zbrojení. Vítĕzové nebyli nikterak vázáni k odzbrojení. Prohlásili v mírové smlouvĕ pouze dobrovolnĕ, že chtĕjí dospĕti k obecnému snížení a omezení zbrojení všech národů a cestou nĕmeckého odzbrojení. Nĕmecko mĕlo odzbrojit bezpodmínečnĕ napřed. Je však dostatečnĕ známo, že Nĕmecko nikdy striktnĕ závazky mírové smlouvy neprovedlo, že je nejprve všemožnĕ sabotovalo a obcházelo a potom přešlo přímo k organisaci nové, mnohem výkonnĕjší a průbojnĕjší armády, nežli byla císařská.

Nemĕla jsem již sílu číst noviny dále, a tak jsem s nimi radĕji vztekle mrštila o stůl. Tak moc jsem se bála, že vypukne válka. Fakt, že Nĕmecko, naše sousední zemĕ, zbrojí, mĕ dĕsil. Moc dobře jsem si pamatovala na hrůzy Velké války, ve které zahynuly miliony nevinných lidí včetnĕ mého bratra. Mĕla jsem strach, že se historie bude opakovat.

Po chvíli, kdy jsem jen sedĕla a nepřítomnĕ hledĕla do zdi, mi problesklo hlavou, že je načase začít nĕco dĕlat. Zvedla jsem se tedy a zamířila do kuchynĕ, abych oloupala brambory k obĕdu. Chtĕla jsem si zvednout náladu. Přešla jsem tedy k našemu rádiu a knoflíky otáčela tak dlouho, až se mi podařilo naladit českou stanici Radiojournal.

,,Není tomu ještĕ ani rok, co vás upozorňoval pohraniční strážník na česko- nĕmeckých hranicích při přechodu, abyste nedĕlali žádný hlouposti a takový všelijaký vĕci, víte, že tam si s človĕkem nehrajou, mohl byste si vydĕlat pár dní lapáku, nebo nĕjakou na záda," ozvalo se z rádia, zatímco jsem loupala brambory. ,,A hlavnĕ nemluvit po hospodách moc hlasitĕ o režimu... Na saské stranĕ vás zastavili dva muži v hnĕdých uniformách, prohlíželi legitimaci, šeptali si, a pak ještĕ dlouho se za vámi otáčeli.

V horských houdách a hostincích, na nichž visely tabulky s nápisy Juden unterwünscht se mluvilo mnoho o politice, připíjelo na zdraví Vůdců i vůdců, témĕř každý půllitr byl zahajován novým sciki-caki-ciki-caki-heil-heil-heil, pĕly se válečné písnĕ a vĕdĕla-li společnost, že jste příslušník tohoto národa, byli jste dosti často předmĕtem nepříjemné pozornosti její nebo nepříjemné pozornosti hostinského, který byl s to vás nechat sedĕt v hospodĕ úplnĕ zbůhdarma. Máte-li snad náhodou černé, kudrnaté vlasy, nesmĕli jste si vůbec dovolit přijít do hostince, kde ona společnost pila na zdar hnutí a nebylo-li tam právĕ té společnosti, hostinský či číšník přišel buď slušnĕ nebo ménĕ slušnĕ, a požádal vás, abyste zmizeli. Prostí lidé na silnicích a na mezích se zdravili zvednutím pravice a příslušným slovním doprovodem a bĕda, pozdravil-li vás nĕkdo tímto způsobem a vy jste mu stejnĕ neodpovĕdĕli! A kdy od vás patřičnou odpovĕď dostal, zasmál se, zahrozil prstem a buď nahlas či jen v myšlenkách vám řekl:"

Co by vám dotyčný Nĕmec řekl, jsem se již nedozvĕdĕla, neboť jsem rádio ze zásuvky vytáhla tak prudce, až jsem se divila, že jsem jí nevytrhla ze zdi. Lomcovalo mnou rozčilení, smutek ale i strach. Pořád jenom Nĕmecko, problesklo mi hlavou, všude se mluví jen o Nĕmecku a o Hitlerovi. Juden unterwünscht, tyto dvĕ slova mi v hlavĕ znĕly hlasitĕji, než bych si přála. Ano, mĕla jsem strach. Možná to bylo nepravdĕpodobné, ale přeci jsem se bála, že nápis: "Židé nežádoucí" bude jednou viset i na českých podnicích. Bala jsem se Nĕmců, i tĕch, kteří žili zde v Československu. Vĕtšina z nich s Hitlerem sympatizovala. Dĕsilo mĕ, že by tady u nás mohl probĕhnout podobný převrat, jaký se odehrál před dvĕma lety v Nĕmecku.
_________________________________________

Celý den mi hlasitĕ bušilo srdce a vše mi vypadávalo z ruky. Odneslo to nĕkolik draze vypadajících, porcelánových talířů, které Josef zdĕdil po svých rodičích, a váza s růžemi. Mĕla jsem takový zvláštní pocit, zlé tušení, že se nĕco stane. Nedokázala jsem to popsat slovy. Možná jsem byla až příliš paranoidní a vidĕla nebezpečí i tam, kde nám vůbec nehrozilo. Přesto mĕ zneklidňovalo, že se o nacistickém Nĕmecku neustále píše v novinách, mluví v rádiu i v bĕžné společnosti. Mĕla jsem strach a nebyla jsem jediná. Všichni se báli. Moje rodina ale mĕla jednu obrovskou nevýhodu. Byli jsme Židé. A to se v nacistickém Nĕmecku neodpouštĕlo.

Pozn.: Novinový úryvek i proslov v rádiu jsou přepsány z internetové stránky: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/periodical/uuid:bdc405b0-e5f9-11dc-bfb2-000d606f5dc6. Nalezla jsem zde staré novinové výtisky sahající až do dob Rakousko- Uherska a zdála se mi škoda nĕkteré z nich nevyužít. Zároveň jsem je nechtĕla nijak přepisovat, přišlo mi správné nechat je v takové podobĕ, v jaké je naši předci před osmdesáti pĕti lety četli. Z tohoto důvodu se v tĕchto úryvcích vyskytují nejen archaismy, ale z pohledu současných pravidel českého jazyka i pravopisné chyby (organisace, sensace, divise...) Tak snad mi ty chyby ospustíte. Zdálo se mi kouzelné číst novinový článek v úplnĕ stejné podobĕ jako všichni ti lidé, kteří v té dobĕ žili a takovou situací si narozdíl od nás skutečnĕ procházeli. Nemĕli to jednoduché, a přesto se nevzdávali nadĕje v lepší zítřky...