Nyní a navždy

Jsem tu pracovně

Freddy seděl v proskleném výtahu, který se řítil dolů neuvěřitelnou rychlostí. Jakoby se k Zemi přibližoval volným pádem. Ve skutečnosti padal ještě mnohem rychleji.

"Pád" nebylo to správné označení. Výtah klesal. Rozhodně to byl řízený sestup. Musel být, pomyslel si Freddy lehce vystrašený. Nikoho jiného však ani nenapadlo podívat se dolů skrz podlahu. Lidé stáli namačkaní jeden na druhého a hloupě civěli před sebe. Světélkování jejich čoček Freddymu prozradilo, že si pravděpodobně čtou noviny, nebo sledují nějaký film. Nikdo však v tu chvíli nevěnoval pozornost tomu, jak rychle se blížili k Zemi. Nikoho ani na vteřinu nenapadlo se strachovat o svůj život. Tuhle cestu absolvovali už pravidelně, někteří i několikrát denně.

To jen Freddy se vezl poprvé. Ze všech sil se snažil tvářit nevzrušeně, navzdory tomu, že usilovně počítal pravděpodobnost svojí smrti během sestupu. I když se po sérii výpočtů dostal k zanedbatelnému číslu, nemohl si pomoct, ale cítil, že se mu s každým metrem blíž povrchu dýchá jaksi náročněji. Něco mu tlačilo na hruď. Místy ji až drtilo jako svěrák.

Nečekaně z něho vyšel tichý vzdech. Okamžitě přitlačil ústa co nejsilněji k sobě a odhodlaně se zahleděl do stropu. Nejradši by měl teď na sobě neviditelný plášť. Nikdo si ale ničeho nevšiml. Nikdo nestrhl oponu svých světélkujících čoček, aby vyhledal zdroj onoho povzdechnutí. Anebo snad ano?

Buď se to Freddymu zdálo, nebo se na okamžik všem ve výtahu mezi světélkujícím obsahem jejich čoček mihla jeho podobizna. Všichni se na něj v mžiku zahleděli a v zápětí jejich pohledy zase otupěly. Freddy měl pocit, že ho sledují.

Už na první pohled bylo snadné rozeznat pozemšťany od ostatních, kteří vyrostli v kosmu. Lidé žijící na Zemi byli statnější, rozložitější a silnější. Freddyho tělo bylo oproti tomu celé rozvláčnělé vlivem snížené gravitace. Kdyby došlo k šarvátce, jeho šance na úspěch byly mizivé.

"Tak odkudpak jste, pane mimozemskej?" ozvalo se Freddymu u ucha.

"Co mě prozradilo? Proč si myslíte, že nejsem zdejší?"

"Vaše oči," přikyvovala vesele dívka. "Nesvětélkují."

Cítil, jak se mu do tváří nahrnula krev. Naprosto bezdůvodně se začal červenat. 

"Nemohl jsem si ten výhled nechat ujít," vysoukal ze sebe.

Rázně vyhlédl z okna. Právě včas, aby byl svědkem toho, jak výtahová kapsle proráží souvislou vrstvu oblačnosti a dál klesá k povrchu.

Freddy nedočkavě vyhlížel první stavbu, kterou z výšky zahlédne. Natolik velkou, aby upoutala jeho pozornost už ze shora. Sám nevěděl, co vlastně hledal. Jak skutečně vypadá architektura Země?

Některé prameny ji popisují jako oázu života, modrou planetu. Místo, kde lidé přišli na to, jak žít v harmonii s přírodou. Jiné zdroje tvrdí, že efekt modrého světla je ve skutečnosti zásluhou silového pole, které planetu chrání před vnějšími vlivy. Freddymu se však nepodařilo tuto domněnku, kterou považoval přitaženou za vlasy, potvrdit, ani vyvrátit.

Ať už to bylo jakkoli, jeho pozornost upoutal jako první špičatý vrchol jemu neznámé hory. Objevil se mu přímo mezi nohy. Zíral na něj skrz průhlednou podlahu. Jakoby výtah padal do chřtánu sopečného kráteru. Místo střetu se žhavým magmatem však v cílové stanici kapsle jemně zpomalila, až úplně zastavila. Po jemném zasyčení trysek, které měly za úkol vyrovnat vzájemný tlak přechodových komor, se dveře otevřely.

Freddy se nemohl nadechnout. Nedal však na sobě nic znát a místo toho si nasadil sluneční brýle, současný módní trend. Tedy alespoň tady na Zemi. Na Měsíci byly sluneční brýle už půl roku pasé. Připadal si jako v epizodě pořadu Zpátky do Minulosti.