I lost my smile

VII.

Byungjoo se převaloval na posteli a dohadoval se sám se sebou. Už jsou to dva roky. Dva roky od chvíle, co Hansol otevřel dveře sídla a přišel jiný. Dva roky, co se mladší tváří, že se nic nestalo, ale zároveň ho užírá nevědomost. Potlačil v sobě všechny pocity, otázky, a dokonce se snaží zamést pod koberec i myšlenky. Pokud by mu Hansol chtěl něco říct, nakousne to sám, no ne? A za ty proklaté dva roky by si zasloužil cenu! S povzdechem se zvedl z postele a pomalu si to zamířil za starším. Brzy by měl znovu odejít pro zásoby do vesnice. Poslední rok chodí pro zásoby s dalšími z rodu pouze starší. Otec mu nechává ta nejtěžší poslání. Je nemožné se o něj přestat strachovat, i když přichází bez úhony.

Zaklepal na dveře a vešel dovnitř. "Hansole, pojď se se mnou projít." Věděl, že ho nepošle pryč a půjde s ním, ale i přes to si připadal, že bude sám. Hansol s ním byl po fyzické stránce, ale chyběl mu jeho úsměv. "Zase do lesa? Byli jsme tam včera a předevčírem." Otázal se starší, ale bez dalšího remcání si na sebe natahoval kalhoty, když se vysoukal z pyžamových. "Víš, že rád chodím do lesa. Trávili jsme tam nejvíce času v dětství." Odvětil na svou obranu Bjoo. "Vím to moc dobře. Skoro vždycky jsi se nechal unést a odřel si kolena anebo si vyrazil dech kvůli pádu." To byla pravda. Byungjoo míval více ran ze své blbosti než z tréninků.

"Mám i trochu hlad, něco si ulovíme. Vsadím se, že chytím větší zvíře než ty!" Namítl se smíchem Bjoo, když procházel dveřmi. "Uvidíme." Ušklíbl se starší a zavřel za sebou. Protože veškerý čas trávili spolu, měli pár oblíbených míst. Místa, kam chodili pouze oni a dokázali tam zůstat celý den, než se po nich sháněla rodina.

"Hansole, nemusíš mi to koleno zalepovat, stejně se rána zahojí." Našpulil rty sedmiletý Bjoo, když mu starší cpal na odřeninu žlutou náplast, co vlastnoručně pomaloval fixy. Rozený Picasso. "To nevadí. Tahle náplast tě ochrání před dalším pádem!" Zamumlal nekompromisně Hansol s velmi soustředěným výrazem při lepení.
"Vážně? Díky ní už nespadnu?"
"Nespadneš, pokud nebudeš blbec." Cvrnkl Bjooa do čela a začal se smát. "Hej!" Okřikl ho mladší a chytil do kravaty, začal cuchat vlasy a tiskl k sobě. Po chvilce ho pustil a sám se zasmál.

Byungjoo chytil srnku, z které hned začal pít. Hansolovi se ale podařilo chytit rovnou jelena. Když ho mladší sledoval, jak zvíře lapil a surově usmrtil, aby uhasil žízeň, před očima se mu objevila znovu minulost. Ta, kdy ještě Hansol plakal kvůli zabití a pil pouze ze zásob v sídle. Jeho odhodlání a lásce ke všemu živému.

"Teď budu jíst až za pár dní." Vydechl Byungjoo a zapřel se dlaněmi za boky. "Hansole, přemýšlel jsi někdy nad tím-" Chtěl se ho na něco zeptat, ale dříve, než to dořekl, k jeho uším dolehla žádost staršího, kterou slyšel nerad.
"Pojďme trénovat." Podíval se na něj, zda to myslí vážně, ale v jeho kamenném výrazu, aby se čert vyznal.
"Tak dobře..." Povzdychl si a zvedl se ze země. Nedokázal mu říct ne. A i kdyby řekl, Hansol by se stejně během chvilky dal do pohybu a vrhl se na něj. Za poslední dva roky trénují, i když nemusí. Kdekoliv, kdykoliv. Starší se nedokázal spokojit s tím, že doposud nevyhrál. Hnal ho chtíč. Chtíč po tak dlouhé době konečně uspět a porazit svého mladšího bratra. Ale jeho mladší bratr dělal vše proto, aby ho viděl se znovu usmát. Přemýšlel už nad tím, že ho nechá vyhrát a nebude se snažit, ale věděl, že Hansol není hlupák a přišel by na to. A s takovou výhrou by se nespokojil.

Blokoval jeho kopy a údery. Vyhýbal se rozmachu jeho vytažených nehtů a občas ho párkrát odstrčil s domněním, že přestane. Ale nikdy nepřestal. I kdyby mu zpřelámal nohy, plazil by se za ním. "Hansole už dost..." Zašeptal Bjoo, když se Hansol sbíral ze země a zrychleně oddechoval. "Prosím..." Ale ani jeho prosba si nenašla cestu ke staršího mozku. Měl v něm úplně něco jiného.

Nedokážu vystát, že jsi tak slabý. Jak můžeš být vůbec z našeho rodu? Jsi ubohý! Slabý! V Hansolově hlavě se opakovaly nadávky jako zaseknutá kazeta. Stále to samé dokola. Pořád jen to, jak je slabý. I když už to neslyšel nejméně rok, jeho mysl to zatemnilo. Musí porazit Bjooa. Musí ho jednou dostat na kolena. Porazí ho. Určitě ho dostane! A poté si už nebude připadat slabý. Přepral přece tehdy upíry v hostinci a nebylo jich málo. To nemohlo být pouze štěstí. Je silný. A mnohem silnější než předtím.

Možná by mohl odvést pozornost. Bjoo byl oříšek. Pravděpodobně proto, že spolu trénují od dětství. Zná každý jeho pohyb. Kvůli tomu se dokáže tak dokonale vyhýbat. "Byungjo..." Proklouzlo mezi rty Hanslovi, kterému se v očích zableskl ďábelský plán. Na chvilku přestal útočit a pomalými kroky se k němu rozešel. "Byungjo." Zopakoval znovu a zvedl hlavu. Přiložil mu dlaň na zátylek a přitáhl se k němu blíž. Přitiskl rty na ty jeho a chvilku setrval. Pro něj to možná byla záminka, aby odvedl mladšího pozornost, ale Bjoo by přísahal, že se jeho srdce rozeznělo jako zvon. Vykulil oči a stál jako přikovaný. Ale nemohl si nevšimnout prudkého zvednutí staršího ruky ve snaze ho zasáhnout. Bleskově ho chytil za zápěstí. Jeho rty...rty, které sám už jednou políbil. Ale nebylo to kvůli tomu, že by mu chtěl následně vrazit. Pocity se v něm mísily. Chtěl se od něj odtáhnout a křiknout, aby tohle už nedělal a aby celkově přestal, ale na druhou stranu se nechtěl odtáhnout za žádnou cenu.

Pohl rty proti jeho a chytil ho i za druhé zápěstí, když se znovu pokusil ho zasáhnout. On to vážně nikdy nevzdá... Pevně obě zápěstí stiskl a znovu pohl proti jeho rtům. To už ale Hansola zaskočilo. Myslel si, že se mu podaří mladšího dostat. Byl si dokonce jistý. Měl ho právě teď zasáhnout, poté kopnout a následně uvěznit na zemi, čímž by jasně vyhrál. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho u něj Bjoo stojí a krade mu polibky. Po chvilce se mladší odtáhl a opřel si čelo o jeho. "Přestaň s tím už...se vším. Tohle nejsi ty Hansole." Z jeho hlasu byla jasně ropoznatelná bolest. Zoufalost a beznaděj. Nedokázal odhadnout, jestli se Hansol zastaví anebo se na něj znovu vrhne, aby docílil výhry.

"Tohle nejsi ty."