I lost my smile

IX. [END]

Cítil, jak se mu slzy nahrnují do očí. Ne....slaboši nebrečí. Sice se teď dozvěděl, že Bjoo není jeho bratr a on je ve skutečnosti pouze špína, co oxiduje v jejich sídle a může kdykoliv přivést rod do problémů, ale pro něj...pro něj to bude stále rodina.
"Muselo to být těžké...omlouvám se. Promiň Byungjoo~ Způsobil jsem ti tolik bolesti...neodpustím si to." Dostal ze sebe po chvilce Hansol. Hlas se mu třásl a hrdlo svíralo. Snažil se zadržet slzy. Nebrečel tak strašně dlouho, že by to klidně mohl zapomenout.
"Hansole já-" Bjoo se chtěl dostat ke slovu, ale starší ho přerušil. "Děkuji, že jsi mi to řekl. Jsem rád, že vím pravdu." Pohlédl mu do očí a doširoka se usmál. Koutky stočil v takový úsměv, že sebral mladšímu vítr z plachet. Z Hansolovo očí se začaly koulet slzy velké jako hrášky.

Cítilse zase jinak, jako by procitl. Přísahal by, že konečně slyšel své srdce bít oněco rychleji a to nedoufal, že by se někdy ještě podařilo. Jako kdyby na nějněkdo vylil kýbl vody. Možná už ví, co tím Bjoo myslel. Už ví, proč řekl, že tonení on. Cit, soucit, láska, snaha, objektivnost. Tak dlouho byl zaslepený, žeuž na všechno tohle zapomněl. Potřeboval nejspíš nakopnout, aby se probudil,protože jinak by spadl do ještě větší temnoty. Jeho mysl se ale zasekla kdesidál. Co pro něj Bjoo znamenal? Zamyslel se nad tím. Samozřejmě, že ho milovaljako bratra. Ale pokud zapátrá do minulosti...těsně před odchodem. Protože byljediný, kdo s ním trávil čas, kdo ho utěšoval a choval se k němu hezky, jemožné, že k němu také něco cítí? Nikdy předtím zamilovaný nebyl a četl o tompouze v knížkách, které měl možnost zkoumat, když mladší zrovna trénoval a onse nudil.

Otočil stránkou a slabě se pousmál. "Zase čteš zamilované příběhy?"
"Ano, čtu." Odpověděl Hansol jedné ze služek, co ho měla na starost.
"Co tě na tom tolik baví?" Chlapec nejdříve zamručel, protože přemýšlel, ale pak odpověděl. "Myslím, že se chci i já jednou zamilovat. Dokážu, že každý příběh nemusí končit smrtí hlavního hrdiny nebo tragédií, ale můžou spolu žít šťastně až do smrti!" Na tváři se mu objevil široký odhodlaný úsměv.

Jakmile si vzpomněl na tenhle slib sobě samotnému, musel se znovu usmát. Takže přece jen...je do něj zamilovaný. Právě projevoval slabost. Tu slabost, kterou potlačoval tak dlouho. Nemůže ho stáhnout sebou. Vracelo se mu všechno, co s Bjooem prozatím prožil. Bjoo tu vždycky byl, aby ho rozveselil. Když plakal a nemohl už snést přístup starších...pokaždé ho utěšoval. A teď je řada na něm.

Poznal, že tady jeho cesta končí. Potřeboval ulevit. Pokud je to vážně tak, že Bjoo je čistokrevný a on jen obyčejný upír... Udělal poslední krok k němu a bradu si opřel o jeho rameno. Chytl mladšího zápěstí a přiložil si jeho dlaň přímo k srdci. Tohle měl udělat už dřív. Už dřív se ho měl zbavit. Právě si připustil city k mladšímu, ale nebude schopný dodržet svůj slib, který si dal už jako dítě při čtení knížek. Je si jistý, že všem se uleví. Už nebude přítěž pro nikoho z rodiny a vůbec ne pro Byungjooa. A pokud má zemřít, chce aby to bylo jeho rukou.

Dlaň přiložil na jeho zátylek a prsty mu zajel do hebkých vlasů. "Bude to v pořádku." Pronesl tiše do větru ona slova, která od něj slýchával tak často. Díky těmto slovům byl schopný se pokaždé postavit na nohy. Jen díky němu. Byl mu nesmírně vděčný, nedokázal by ani popsat jak moc.

Poté rukou sáhl do kapsy, aby z ní cosi vytáhl. Strčil obsah své dlaně do té jeho. "I já tě miluji Byungjoo." Zašeptal Hansol, těsně předtím, než si prošil Bjoovu ruku skrz hrudník přesně v místě, kde se nacházelo jeho skoro neslyšně bijící srdce. Využil příležitosti, že měl mladší stále vytažené nehty z předchozího souboje. Ztěžka vydechl a zkřivil obličej od bolesti, která postupně odeznívala. Stejně jako jeho vnímání.

Byungjoa zahřálo u srdce, když viděl Hansola se usmívat. Po tak dlouhé době. Dokonce spatřil slzy. Nejdříve si myslel, že sní. Že se mu tohle všechno jen zdá a on se probudí. I když nikdy neměl rád jeho pláč, v tuhle chvíli mu nevadil, protože to byla známka toho, že se jeho Hansol vrátil. Jeho Hansol. Jenže vlastní mozek měl tak zaslepený, že nevnímal nic jiného. Stál na místě a pouze poslouchal. Asi začal věřit v Boha, když k jeho uším dolehlo, že ho starší také miluje. Sklonil zrak a všiml si rudé krve, která mu odkapávala z konečků prstů a štípala ho v nose. Zmateně zavrtěl hlavou a chtěl se pohnout, ale to už mu do náruče padalo Hansolovo tělo jako hadrová panenka. Schoulil se na zem a začal s ním cloumat. "Hej. Hej! Hansole!" Nepřipustil si, že je mrtvý. Nemohl. Přece by ho neopustil. Zatočila se mu hlava a ztěžka lapal po dechu. Zíral na svou zakrvácenou dlaň, z které stále odkapávala Hansolova krev a hledala si cestu až k jeho rukávu, pod jenž se dostala a zabarvila světlou látku.

Až po chvilce se podíval na věc, kterou mu Hansol stačil dát. Ta věc, co mu momentálně překážela v dlani. Byla to fotka, kterou vyfotili nalezeným fotoaparátem těsně předtím, než se zasekl.