Have mercy on me

I.

Přeji krásný den, přátelé.
Jak se máte? Doufám, že skvěle!
Je pátek, což pro vás bude na dalších minimálně deset týdnů další den, kdy si budete moct užít něco z mé tvorby. Doufám, že si čtení užijete a musím vás varovat, tohle bude docela dlouho bolet. Jsem připravená na váš vztek a budete-li mít něco na srdci, moc dobře víte, že komentáře miluju a snažím se odpovídat na každý z nich.
Teď už se ale pojďme pustit do čtení. 

Tony na sebe měl aktuálně neuvěřitelný vztek.

Nenáviděl se.

Nenáviděl, že zareagoval bez zaváhání ve chvíli, kdy přijal hovor a vyslechl si Buckyho. Nenáviděl se za to, jak naskočil do auta uprostřed práce. Okamžitě všeho nechal a jel do nemocnice a to jen proto, že mu Bucky řekl, že je na tom Steve zle.

Proč by ho to mělo zajímat? Nemělo by ho to zajímat!

Měl mu říct "Jasně, díky za zavolání, ale já už s tím chlapem nemám nic společného. Měj se hezky a až se zase rozhodneš na čtvrt roku zmizet, dej někomu vědět!"

Steve z jeho života odešel a Tonymu by už na něm nemělo záležet ani trochu. Nezáleželo mu na něm! Celou tu dobu na něj nemyslel, přenesl se přes to a byl připravený žít dál.

Problém byl ten, že lhal sám sobě. A moc dobře to věděl.

Třesoucí se rukou si přejel po obličeji a sešlápl plyn až na podlahu. Srdce mu v hrudi tlouklo jako splašené a pokoušel se o něj hysterický smích. Nebo pláč. Nebo obojí najednou. Strach se mu rozlézal tělem jako jed a nořil do něj svoje zuby.

"Nevím jestli- Je na tom zle, Tony. Nevím, jestli se z toho dostane," slyšel stále dokola a dokola Buckyho tichý, unavený hlas. Zněl rezignovaně, jako kdyby už přijal možnost, že to Steve nezvládne. Tony to nebyl schopný přijmout ani trochu. Přijít o Stevovu neustálou přítomnost ve svém životě byla jedna věc, ale žít ve světě, kde on nebyl? To nedokáže.

"Opovaž se umřít," zavrčel si pro sebe a předjel několik aut najednou. Provoz byl hustý, lidé se vraceli z práce a nebýt Jarvise, už dávno by stál v koloně. "Opovaž se umřít, hajzle. Tohle mi neuděláš."

Modlil se. Už po několikáté se obracel k bohu, ve kterého nevěřil, jen aby ho požádal, aby si Steva nebral. Ještě ne, prosím, ještě ne. Tenhle muž je můj a já ti nedovolím se ho dotknout!

Zaparkoval a vběhl do nemocnice. Cítil pocit déjà vu, vzpomněl si na den, kdy se sem hnal úplně stejně, když tady Steve ležel po útoku Amandy. Ale tehdy se Steve probouzel a lepšil se. Dnes to bylo naopak.

Summers ho odchytil na chodbě. Neřekl vůbec nic, jen mu věnoval zachmuřený pohled a odvedl ho k pokoji. Tony nevnímal tiché bzučení nemocnice, neslyšel ozvěnu vlastních kroků. V uších mu hučelo, srdce mu tlouklo stále rychleji a rychleji a dlaně se mu potily.

Nechoď někam, kam tě nemůžu následovat, Steve. Prosím tě o to.

Jako první uviděl Buckyho. Seděl na židli na chodbě a sám vypadal, že je na pokraji smrti. Nebo alespoň absolutního vyčerpání. Snad každý viditelný kus kůže měl v obvazech nebo zalepený velkými čtvercovými náplastmi. Seděl s tváří v dlaních a hrbil se jako člověk, na kterého padala tíha celého světa. Když vzhlédl, Tony se kousl zevnitř do tváře. Pod očima měl temné kruhy, tváře propadlé a bílé, téměř průhledné.

Pomalu se zastavil a prohlédl si ho ještě jednou. Jeho neklid jen narostl a cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík. Nic nechápal.

Jako první promluvil Summers svým profesionálním hlasem hlavního lékaře. Nepodíval se přitom ani jednomu do tváře, raději klopil oči k deskám a listoval papíry. "Nemám dobré zprávy, Starku."