Have mercy on me

IV.

Přeji krásný den!
Napadlo vás někdy kolik kvalitních knih by bylo k dostání v knihkupectví, kdyby se mohly vydávat fanfikce? Prostě hned vedle uličky fantasy a YA by byly fanfikce seřazené podle fandomů a tam si jen můžete najít svůj oblíbený příběh v papírovém vydání a krásným obalem! 
Tolik k mému snění o tom jednou něco vážně vydat xD Užijte si čtení, snad nebudete moc plakat. 

Když se Steve konečně dostal z nemocnice, Bucky ho nechal bydlet u sebe. Nikdo nepochyboval o tom, že by ho domů Tony nepustil a jít na základnu Avengers taky nebyl nejlepší nápad. Jakmile se ujistili, že je Steve v pořádku, Natasha a Clint s ním přestali mluvit úplně a Sam s Brucem se zmohli jen na napjaté úsměvy a krátké výměny zdvořilostí. Bucky to na jednu stranu chápal, celou tu dobu si každý myslel, že se Steve prostě sebral a opustil svou rodinu (za to by na něj byl naštvaný i Bucky), ale na druhou stranu...

Zavrtěl nad tím hlavou a nespokojeně změnil směr chůze, když se ozvalo zaklepání. Za dveřmi stála Nat, nádherná a nebezpečná, jako vždy. A taky neskutečně rozčílená. Usmál se na ni a pustil ji dovnitř.

"Ahoj, Nat. Co potřebuješ?"

"Chci si promluvit."

"Jasně. O čem?"

"Ne s tebou," zarazila ho okamžitě a rozhlédla se. Steve se v tu chvíli vynořil z kuchyně a Bucky vnitřně zaklel. Pokusil se ještě Natashu zarazit, ale když si vzala něco do hlavy, bylo nemožné jí cokoliv vymluvit.

"Čekala jsem dost dlouho, dokud ti nebude líp, ale teď mě budeš moc dobře poslouchat, Steve Rogersi!" spustila. Steve neřekl vůbec nic, jen na ni upíral prázdný pohled a vskutku si vyslechl vše, co měla na srdci. A že toho bylo hodně. Bucky jednou přemýšlel o tom, že když se Natasha rozčílí, je jako máma medvědice, která brání, co je její. Aktuálně bránila Tonyho a Harleyho a ani si neuvědomovala, že chodí po velmi tenkém ledě. Proto Bucky stál těsně za ní a pozoroval sebemenší změnu ve Stevově postoji.

Stejně nestačil zareagovat dost rychle.

"Nemáš nejmenší tušení, jak moc jsi těm dvěma ublížil!"

Během mrknutí oka jí Steve přitlačil ke zdi a upíral na ni vražedný pohled. "Moc dobře to vím!" zařval. "A udělal bych to znovu a znovu a znovu, jen abych je udržel v bezpečí!"

"Steve. Steve, no tak, pusť ji," naléhal Bucky ostře a odtáhl ho od ní. Steve se mu vytrhl, střelil po něm vzteklým a zničeným pohledem, než vyšel z hlavních dveří a práskl jimi za sebou.

Chvíli bylo ticho. Oba upírali oči ke dveřím, načež si Natasha tiše povzdechla a Bucky se otočil. Vzhlížela k němu se starostí v očích.

"Chceš skleničku?"

Souhlasila. Posadili se v kuchyni, Bucky jí nalil pořádnou dávku vodky a skleničku k ní posunul. Obrátila ji do sebe bez ušklíbnutí.

"Takhle jsem ho nikdy neviděla," zamumlala. Bucky si povzdechl. Rád by jí řekl, že on už ano a že ví, co dělat... Problém byl v tom, že nevěděl. Posadil se naproti ní, ruce sepjal v klíně a hlavu si opřel o zeď za sebou. Pohled z ní ale nespouštěl.

"Divíš se mu? Přišel o všechno, Nat," zamumlal.

"A ty jsi taky do háje," zavrčela. "A čí je to vina? Mohli jste nám prostě říct, že se něco děje, a ne tam jít jako dva největší hrdinové. A nic z tohohle by se nestalo, kdyby nám věřil!"

"Jdeš po někom, ke komu je složité se dostat. Co uděláš?"

Natasha se nespokojeně zamračila. "Nedělej z toho nějaké pitomé cvi-"