Have mercy on me

VI.

Přeji krásný den, přátelé! 
Doufám, že se máte dobře a vy školou povinní jste si užili jarní prázdniny. Jdete příští týden do školy nebo jsou vaši rodiče jako ti moji a nechají vás doma? Povídejte, přehánějte!

Nebyla to první a ani poslední hádka, to si Tony uvědomoval jasně. Ještě mnohokrát se na to téma bavili, někdy v klidu, někdy jeden nebo druhý vybuchl a oheň byl na střeše. Ty první dny byly hrozné a zdálo se, že se nic k lepšímu neobrátí.

Ale dny pomalu plynuly a on i Harley si zvykli na to, že je Steve zase s nimi. Pořád mezi nimi vládla napjatá atmosféra, ale Harley ho už alespoň vzal na vědomí a bavil se s ním. Chladně, odměřeně a někdy jednoslabičně, ale mluvil.

Po prvním týdnu vzal Steva do dílny a ukázal mu, co vyráběl na vědeckou soutěž. Tony se pobaveně culil, když sledoval Steveův napůl zvědavý a napůl naprosto ztracený výraz. Ale nijak nezasahoval. Jen seděl v pozadí, pracoval na vlastních věcech a po očku je sledoval.

Byl rád, že se Harley rozhodl dát Stevovi šanci. Navzdory všemu, Tony by si nikdy nepřál, aby přišel o druhého tátu.

Takhle trávili čas i dneska. Tony k nim seděl zády a soustředil se na projektování nového toulce pro Clinta, takže jejich rozhovoru nevěnoval pozornost. Dokud Harley nezačal křičet. Přes ránu (padající židle, jak zjistil později) slyšel jen konec věty, ale i to stačilo.

"-nechal jsi nás tady a ublížil jsi tátovi!" hulákal jak smyslů zbavený, pěsti zaťaté podél těla. Steve držel ruce před sebou a snažil se ho uklidnit, ale jen ho tím více rozčiloval.

"Ne! Nenávidím tě! Chci, abys vypadnul!"

Dveře práskly a schody hlasitě duněly pod Harleyho kroky. Utekl až nahoru a zavřel se u sebe v pokoji.

Tony byl chvíli zticha. Seděl na místě, díval se na Steva, a čekal, jestli se sám rozzlobí (pro dobro Harleyho) nebo to vyřeší v klidu. To druhé očividně zvítězilo.

"Co přesně se právě stalo?"

"Asi jsem- Asi jsem moc tlačil na pilu," přiznal Steve s povzdechem a promnul si kořen nosu. "Promiň, nechtěl jsem ho naštvat. Měl bych se jít omluvit."

"Ne," zatrhl mu to Tony okamžitě a vstal. "Dej mu čas. A prostor. Je to fouňa, i když se zlobí kvůli blbosti, to přece víš," pousmál se smutně a Steve souhlasil. Dlouho mlčel a jen se díval na vlastní dlaně.

"Je na mě naštvaný ne protože jsem odešel i od něj, ale protože jsem ublížit tobě," prohlásil nakonec. Tony se kousl zevnitř do tváře a odvrátil pohled. Když Steve odešel, snažil se před Harleym tvářit, že ho to tolik nezasáhlo, ale ne vždy byl úspěšný. Bohužel. Ale v životě by ho nenapadlo, že si to Harley přebere takhle.

"Raději půjdu," řekl Steve nakonec a vstal. Tony souhlasil a vyprovodil ho až k autu.

"Přijď zase zítra. Možná bude ochotný o tom mluvit."

"Možná," uznal. Tonyho na okamžik napadlo, že by ho mohl obejmout. Nikdy mu nedělalo dobře vidět Steva tak zničeného. A ať už na něj byl naštvaný sebevíc, chtěl pro něj jen to dobré. Očividně ho miloval z celého srdce a bezpodmínečně, hmm...

Nepohnul se.

Steve vycouval z příjezdové cesty, Tony mu zamával a vrátil se do domu.

Následující rozhovor s Harleym byl dlouhý a plný slz a když konečně skončil, oba byli naprosto vyčerpaní. Tony mu vysvětlil, že to není jeho práce, aby se o něj bál a bránil ho. Mělo to být naopak. Harley byl dítě a něco takového ho nemělo vůbec trápit. Harley mu nakonec vše odkýval.