Raddleova královna

✅Kapitola 6. Chřipka

,,Haló! Je tu někdo?" zakřičela jsem na celou ošetřovnu a rozhlížela se. ,,Ano! Jsem tady! Co se stalo? Zase souboj s tím zatraceným Zmijozelem?!" ,,Ano...!" zacukly mi koutky při jejím oslovení Rampoucha. ,,Omlouvámse, madam, ale jak se jmenujete? Zeptala jsem se jí. ,,Ah! Brownová, zlatíčko. A kdo je tento rampouch? Říkala jste, že nějaký souboj s tím černovlasým povýšencem. Kdo to schytal tentokrát?" ,,On sám...!" zasmála jsem se. ,,Cože? Totiž tady to vždy bývalo obráceně a... kdo ho proboha takhle zřídil?? Říkalo se o něm, že je neporazitelný!" ,,Já, madam." ,,Vy? Vy si ze mě střílíte? Vždyť jste sladká jak cumel! Vy a porazit jeho? Vyloučeno!" ,,No dovolte! Řekni jí něco!" otočila jsem se na něj. ,,Jo... promiň, ty jí asi nic neřekneš!" švihla jsem hůlku a on se přemístil na postel vzadu. Přišla ksem k němu a znova mávla húlkou a led začal tát. Věděla jsem sice, že tání můžu klidně i urychlit kouzlem bombarda, čímž by se led roztříštil, ale takhle to byla větší sranda...!

Už celý roztál. ...Konečně! ,,Tak co? Jak je?" Zeptala jsem se ho on konečně udělal první pohyb. Mrknul. Nakonec, když už se rozhýbal celý, měl sice modrý nos, ale vypadal už dobře. ,,Co-to-mělo-ZNAMENAT!?!?!" zachraptěl. ,,Co to mám s hlase- hepčí!!...m??" mrkal ospale a po dalším pšiknutí už tahal kapesník ze stolku vedle postele. Potom co se vysmrkal, už neměl nos modrý, ale rudý. ,,Co to se mnou je?" ,,Máš chřipku! To je mudlovské onemocnění. Madam Brownová! Probudil se a má chřipku!" ,,Už běžím!" ,,Chřipku?! Nevím sice co to je, ale zní to příšerně!! Já tady- hepčí!! ...zemřu!!!" zase vzal do ruky kapesník, vysmrkal se a pak se přikryl až po nos peřinou. ,,Ne, nezemřeš, troubo!!" ,,A můžu s tím někoho nakazit?" ,,Ano. To můžeš..." ,,A jak?" ,,No. Chřipka je virové onemocnění, takže asi krví, vzduchem, tak, že na někoho zakašleš, vyměníš si s ním sliny a-" ,,Dobře, to mi stačí! Líbat tě tady nebudu! Ale zakašlat na tebe můžu!" ,,Cože?" ,,Chci, aby jsi to taky dostala..." pokrčil bezvýrazně rameny. Najednou přišla madam Brownová a postavila vedle nás konvici s čajem a nějakýma těma lektvarama. ,,Tak a pijte!" nařídila mu a založila si ruce. ,,Vždyť je to odporné! Toto pít v žádném případě nebudu!!" ,,Ale budete! To máte za všechny ty chudáky, co tady u mě skončí pokaždé po nějakém tom nanicovatém souboji! Takže neremcejte a pijte!!" křikla paní Brownová a pak odešla do svého kabinetu. Znovu nad tím nakrčil nos, ale nakonec to vypil. Hned se mu však udělalo ještě hůř a obličej mu zezelenal. ,,Musím si odskočit...!!" řekl přidušeně a s rukou před pusou se snažil vyhrabat z postele. Netušil však, že kletba má i vedlejší účinky. ,,Co to je? Potterová! Nemá to nějaké vedlejší účinky, že ne?!" Trefa!! ,,Ano. Asi na tři hodiny ti ochrnou nohy...!" snažila jsem se nesmát, ale jeho obličej byl tak příšerně komický, že jsem se neudržela a vybouchla smíchy. ,,Ale mě se fakt dělá špatně!!" zvážněl trochu. Narovnala jsem se a s ještě cukajícimi koutky se na něj ušklíbla. Úšklebek mi však v mžiku nahradil jiný výraz. Chtěl totiž něco dodat, ale taky se neudržel a celý obsah lektvaru a myslím že i snídani mi vyzvracel do klína. ,,Blééé!! No to si ze mě děláš srandu!" se znechuceným obličejem a křečí v rukou jsem ho propalovala pohledem. Jeho obličej vsak vypadal vážně nemocně. Byl bledý, mžoural na mě a z koutku úst mu ještě tekl pramínek jeho žaludečních šťáv smíšených se slinami. ,,To ten lektvar... Já za... TO - hepčí- ...nemůžu!" lehl si zase a až po bradu se přikryl peřinou. ,,Madam Brownová!" křikla jsem jejím směrem. ,,Co se děje, slečno Potterová?" přiběhla hned ke mě. Ukázala jsem na svou černou sukni. ,,Oh! Proboha! To ta chřip-" ,,Ne. Ten lektvar...!" zahuhlal a otočil na ní ten nejnaštvanější pohled, který se v jeho stavu dal zvládnout. Vytáhla jsem hůlku a on se hned napnul. ,,Co se děje?" Jeho oči nepříjemně a vyděšeně pozorovaly každý můj pohyb s ní. ,,Neboj. Jen si chci vyčistit sukni!" uchechtla jsem se a on si značně oddechl. Já s jednoduchým ,,Pulírexo!" hůlku zase schovala. Už jsem vypadala mnohem lépe. ,,Madam, já uz budu muset jít! Už tak jsem promeškala skoro dvě hodiny." usmála jsem se na ni. ,,Jistě, drahoušku! Běž! Já se o pana Ri... eh... totiž o našeho pacienta postarám sama!" usmála se také. Ri. Další nápověda! Mam tedy co dělat! S mírným sarkasmem jsem se rozloučila i s ním a místnost opustila. Prece jen mě dnes ještě čeká hodina a půl Lektvarů...