Prokletí nebo požehnání...

Moria aneb útěk v náručí

Když jsem se probrala, uvědomila jsem si, že mě někdo nese.
Ten, kdo mě nesl, hlasitě lapal po dechu. Rozhodně to nebyl Elf. Velká přezka na plášti, která mě tlačila do tváře, mi naznačila, že to je Boromir. Chtěla jsem ho poprosit, aby jí dal pryč, ale nebyla jsem schopná ani zasténat. Neuvěřitelná slabost mě nutila viset jako mrtvá ryba.
Znovu jsem upadla do temného bezvědomí.

Dusno a zápach. Zima a tma...
Opět jsem v něčích silních pažích, které mě nesli lehce a opatrně. Slyším klidný tlukot srdce, které patřilo Aragornu. Zašeptal svým sametovým hlasem:
- Tiše... Tiše... Vše je v pořádku.
Hlava mě zabolela jako kdyby do ní zabodli šíp.

Ze zapomnění mě probral úkrutná zima. Teď mě nositel opatrně zabalil do pláště jako malé dítě. Ale přesto jsem se třásla. Zmrzlými prsty jsem chytila mužské oblečení a víc se přímáčkla na něj, abych byla blíž k jeho tělesnému teplu. Později jsem si začala pohrávat s knoflíkem. List.
Elf!
Držel mě tak něžně a láskyplně, jako kdyby zátěž pro něj nic neznamenala. A to jsem si myslela, že Aran si dovolí jen mě tahat za vlasy po zemi v tomto případě...
A opět nastalo požehnané zapomnění.

V okamžiku jsem zjistila, že se společníci střídají.

Od vlhkých kamenů táhlo mrtvým chladem. Pochopila jsem, že ležím na podlaze v nějaké kryptě! Odpusť mi Gnóme! Ale v těchto jeskyních páchlo smrtí.
Zvedla jsem zasténav bolestí hlavu a slepě zírala do tmy. Světlo kouzelníkovy hole se lehce dotýkalo kamenných stěn.
- Mithilová má, - okamžitě si všimnul Gimli.
- Jak ti je?
Zamumlala jsem:
- V pořádku...
Uslyšela jsem svůj chraptivý hlas a hned zmlkla, abych se mohla pořádně podívat do tváří ostatních. Ale šero je odemne schovalo.
Odněkud vylezl Gandalf a strčil mi do úst mech s tekutinou. Ta mi popálila krk. Dlouho mi z toho pak tekly slzy a kašlala jsem. Nikdy bych to do něj neřekla, že Gandalf nosí s sebou otočpád*.
Potěšilo mě jen to, že horečka ustoupila. Jen ten pokus vstát mě zcela vyčerpal.
Poslouchala jsem tiché hlasy a nevědomky usnula. Nebo omdlela?

Takže, před mýma očima je něčí zadek. Sázím své copy, jestli to nebude elfí!
Neuctívým způsobem jsem visela na rameni Elfa, který rychle cválal. Podle jeho těžkému dechu jsem pochopila, že před někým utíkáme. Teda oni běží.
Trhla jsem sebou, ale Legolas mě jen pevněji stiskl.
- Pusť mě!
Ale Aran nijak nereagoval a pokračoval v běhu. Zvedla jsem hlavu, abych poprosila ostatní, aby mi pomohli a...
- Aaa! Utíkej, rychleji!! - zaječela jsem na něj.
Za náma běžel Gondorian. A za nim ohromná hromada skřetů. To, že jsou slabí, teď jim nepřekáželo. Nezabijou, tak zašlápnou!
Najednou se z hlubin vynořila rudá záře, která osvítila Velký sál se vší svou krásou a mocí.
Za chvilku jsme byli obklíčeni skřety. Hrůzostrašně na nás povykovali a jejich znetvořené tváře byli čím dál víc osvětlené.
Kruh se rozpadl a nepřátele prchali do všech skulin před něčím horším.
Elf mě ještě úchylněji držel zadkem vzhůru a já jsem uviděla pod velmi originálním úhlem ohnivou příšeru s rohy. Už jsem věděla čeho jsem se obávala. Ucítila jsem, jak Legolas ostře vydechl, zatřásl se mnou a vyběhl.
Balrog.
Démon podsvětí.
Mohla jsem pořádně uvidět dětskou hororovou příšeru v realitě. Dobře vím, co se stane s tím, kdo potká balroga.
Konečně jsme někam zatočili, pak znovu a znovu. A... zastavili. Všichni začali mluvit o mostu před námi.
- Arane, pust mě - tiše jsem ho poprosila.
- To nesmím. Nedokážeš ani stát. - chladně odpověděl.
- Arane! - zasyčela jsem a dloubla ho do žeber.
Prudce mě postavil na zem.
Samozřejmě měl pravdu, vše se zamotalo a musela jsem se o něj opřít. Dobře... normálně jsem mu spadla do náruče.
Popadl mě a utíkal. Držela jsem se za jeho krk a snažila se pořádněji probrat. Nikdo nevěděl co nás čeká. Proto jsem se chtěla sejít s nepřáteli ve střízlivém stavu.
Už jsme viděli opěvovaný Gimlim Khazad-Dum. S nadějí jsem se podívala na Legolase.
Šíp proletěl před mýma očima. Bestie se nechtěli dělit kořistí s démonem, proto po nás stříleli a házeli kameny. Ještě jsem se ztěží orientovala, když se poutníci bez problémů přemístili na druhou stranu hluboké propasti u východu z dolu. Elf přeskočil propast, jako kdyby nikoho nenesl. Gimli už neměl takové štěstí - musela jsem ho chytit za plnovous, aby nespadl.
Myslím, že mi ještě dlouho nebude říkat " drahá ".
Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Obrovské monstrum, ztělesnení tmy a plamenů, dohánělo nás. Všichni se báli. Mezi námi nebyl jediný, kdo by se na něj díval bez hrůzy.
Mohl ho zastavit jen Mág.
Úzký most, po kterém jsme přebíhali, se otřásal pod kroky balroga, obávala jsem se, že se může rozsypat. Gandalf zpomalil a dokud všichni ho nepředběhli, otočil se na démona.
Poslední doběhl do konce, když Gandalf zvedl hůl, která zářila tak, že jsem musela zavřít oči.
Přimáčkla jsem obličej na krk elfovi, který se vyhýbal šípům a zašeptala:
- Ne, ne, ne!
- Nemůžeš projít! - donesl se hlas Gandalfa.
Slyšela jsem hlukot padájícího mostu, s nadějí jsem pohledla na kouzelníka. Zahlédla jsem balroga jak naposledy mávnul ohnivým bičem. Uslyšela jsem zoufalý výkřik Froda. Gandalf spadl do propasti.
Tupá ohromující bolest stiskla mé srdce, že jsem ani necítila fyzickou bolest...
Mithrandir...
Už jsem neviděla, kam se běží, neslyšela jsem křik a jekot zklamaných orků... Jen světlo, slzy, ruce Arana, kterými mě pevně tiskl k sobě a šeptal s bolestí v hlase na sindarštině, vrátili mě zpět do reality.
- Sbohem, Mithrandire.
Sbohem...

- Nesmrkej do mého kabátu, - řekl mi mrzutě Elf.
Opatrně mě položil na zem, jako kdyby těď mě neobjímal a šel za Aragornem.
Rozhořčeně jsem se porozhlédla. Všechny to bolelo a zároveň překvapilo. Jako kdyby nevěřili, že se zachránili, nevěřili, že Gandalf není mezi námi.
- Jdeme! - vykřikl Aragorn.
Boromir se pokusil protestovat, ale Aragorn přísně poznamenal:
- Brzi se setmí a tady se budou hemžit skřeti! Legolasi, pomoz!
Sledovala jsem jak Elf zvedá Hobbity, podíval se na mně a pak tázavě na Dunadana. Aragorn se přiblížil a dřepl u mně.
- Eyrien, jsi schopná jít?
Byla jsem ráda, že to pověděl bez něhy v hlase.
- Budu se snažit, - odpověděla jsem upřímně.
Pomocí Aragorna jsem vstala a narovnala ramena.
Měla jsem pocit, jako kdyby se na mně posadil Troll.
Šáhla jsem si na hlavu a měla jsem na čele pořádnou bouli.

Se smutkem jsme se vydali na cestu.
Aragorn nás popoháněl, ty, které až teď pochopili, co je opravdu čeká při výpravě.
Při odchodu od šedých svahů jsem se naposledy ohlédla na vchod do jeskyně, kde zůstal kouzelník navždy pohřben.
Gandalfe. Mithrandire...
Ať se jmenuješ jakkoliv.
Sbohem...

* otočpád = alkoholický nápoj Středozemí, něco jako u nás vodka