Krátké povídky s mýma ocečkama *OMEGALUL*

Ticho noční oblohy

,,Pověz mi o hvězdách, drahá Celestio."
Na louce v oblacích bylo prázdno. Pouze klidná tráva, která v měsíčním světle zářila stříbrnou barvou. Na dotek byla tak jemná, že se v ní leželo jak nadýchaný peřince. 
,,Jsou to malá bílá světla jasně zářící na tmavé nekončící obloze. Někteří tvrdí, že je stvořila bohyně noci, někteří zas, že se jednoho dne prostě z ničeho nic objevili. Já si ale myslím, že se hvězdy objevovaly jedna po jedný, tak jak smrtelníci umírali." Celestia nadchnutě zírala na tu stříbřitou kožešinu, kterou ty malinká světýlka stvářila. ,,Na každého jedna čeká."
Její vrstevník si jen povzdechnul. Ani se neopovážil na oblohu podívat. Koukal jen před sebe s hlavou položenou na svých rukou, zatím co ty se opíraly o jeho kolena.
,,Možná když budeš poslouchat, uslyšíš jejich třpytění."
,,Ne, neuslyším. Hvězdy žádný zvuky nevydávají. " odsekl. ,, Nebylo by lepší je vidět?"
Celestia se na něho ustaraně dívala. Po chvilce promluvila. ,, Zrak se často přeceňuje. Pleteš si co chceš s tím co potřebuješ, Argestési."
,, V čem je rozdíl? Není to co potřebuju zároveň to co chci? "
,, Ne, to opravdu ne. " pozasmála se a vzala do ruky pár pramenů jeho vlasů. Jenom z nich vycházel pocit melancholie. Často si je nechával od Celestii splétávat do dlouhého copu. Nestěžoval si. Naopak to oceňoval, i když to nikdy nedával najevo. Táhnout za sebou vlasy o dýlce 60 metrů nebylo vždy ideální. Už několikrát na ně někdo šlápnul, nebo se mu zasekli ve dveřích. Ale Celestia měla tu trpělivost je splést tak, aby mu až tak nepřekáželi.
Dlouho tam seděli a Argestés ze zoufalosti zavřel oči. Pokusil se zaslechnout aspoň jediný zvuk připomínajíc hvězdu. Ale slyšel jen ticho.
,,Pořádně jim naslouchej. Vyslechni je." pokračovala Celestia.
,,Nejde to."
,,Musíš se soustředit."
,, Nemůžu." zvedl se a nechal Celestiu za sebou. Cítil se jako by proti hvězdám prohrával a Argestés nerad prohrává.
,,Ani si jim nedal šanci." pronesla Celestia, když odcházel.

Všechny ty metafory. Nenáviděl to.
,,Vyslyš pláč svého lidu." tolikrát mu říkala. ,,Jseš jejich bohem, potřebují tě."
,,Jsem jejich bohem, a oni beze mě nejsou nic. Jejich ráj není mou povinností ani úkolem."
,,Nedal jsi jim ani šanci." argumentovala.
Jejich hádky vždycky končili stejně. On vždy odmítl nahlížet na smrtelníky v jiným světle a ona se přestala snažit změnit jeho názor.

Teď už tu ale není, a on se stal tím, čeho se nejvíce štítil. Mělo to svůj důvod.
Kdybys viděla, co jsem pro tebe všechno provedl. Byla by jsi pyšná, nebo by jses mě konečně bála?
Seděl na kameni, pod noční oblohou, nebo to aspoň posuzoval podle zpěvu cikád a chladna. Z harmoniky vyfoukával příjemné tóny, snažíc se ignorovat tu prázdnotu co v sobě cítil.
Drahá, Celestio. Kolik je to let odkdy si mě opustila? Odkdy jsi opustila tento svět? Tuto naši zemi? Jsem uvězněn už moc dlouho, ale pořád nemůžu na tebe přestat myslet. Nikdy jsem neviděl světlo, přesto se svět zdá být bez tebe tmavší a tmavší. Pořád si pamatuju tvůj hlas a tvou ukolébavku, jak pak si hrála na svou harfu. Pamatuješ jsi ty mě? Ani bys mě nyní nepoznala, a ani jsem se v hloubi duše nezměnil. Kéž bys tu byla se mnou. Možná by se pak život stal veselejším. Našel jsem si přátelé a znám dost lidí, stále se ale cítím být sám, opuštěn. Jsem rád sám, vždycky jsem byl rád sám. Tak proč mě to tak deprimuje?
Z harmoniky vyšli poslední tóny a on vzhlédl k obloze. Vzpomněl si na další větu, kterou mu kdysi Celestia říkala. ,,Až je uslyšíš, můžeš si od nich něco přát a možná se ti to i splní."
,,To je blábol, co si říkají smrtelníci než jdou spát."
,,Ale co když ne?"

Opravdu klesnul až ke dnu?
Zvedl se ze svého místa. Dlaně spojil k sobě a přiložil si je ke rtům. Kdyby o tomhle momentu věděl před tisícovkami let, cítil by se pohoršeně a zbaběle. Skutečně se stal už smrtelníkem, že se jde modlit? Chce si něco přát?
,, Strážci na nebesích," vyšeptával. Tyhle slova mu dráždili jazyk. To oni ho dostali sem, k téhle chvíli. To oni mu vzali nejdražší kamárádku. Vzali mu Celestiu. Dokázal jsi představit jak si teď mezi sebou šeptají a smějí se. Bůh větru a bouří, destrukce a Pán čtyř větrů pohánějící toto místo smrtelníků, se nyní dočekával přízně Strážců. ,,jestli se má slova k vám dostanou, prosím vyslyšte moje prosby. Vraťte mi to, na čem mi nejvíce záleží. Vraťte mi to, co potřebuji."
Nic se nestalo. Nevěděl, co očekával. Rozhodně ne blesk z nebes a Celestiu hned vedle sebe, i kdyby si to nejvíce přál. Cítil se stejně, jako předtím. Nezabralo to?
Nechal ruce poklesnout podél těla. Sklopil hlavu k zemi. Jen tam stál. Lehký vánek si hrál s jeho vlasy. Byl to jeden z jeho větrů snažíc se ho utišit? Pochyboval o tom. Mohl si to myslet. I tak si nedokázal pomoct od pocitu zklamání a... zrady. Vítr kolem něj zesílil, když vtiskl svoje dlaně k pěst. Poslední dobou byl velice vyvážený. Poznal, že se jeho stav po korupci před tisíci lety konečně zlepšuje. Ale občas tomu tak nebylo. Čas od času se nechal unést svýma starýma zlozvykama.
,, Nejsi při smyslech. Dokud se nevzpamatuješ a nenabereš zpátky svého vnitřního klidu, nezasloužíš si nosit titul boha. Do doby neurčité, nejsi jedním z nás."  jejich jednotý hlas se mu přehrával v hlavě jako kruté vzpomínky.
Vnitřní klid? K čemu by mohl být vnitřní klid, jestli je poháněn zlostí a pomsti dychtivostí? Jestli že není nikoho, kdo by jeho žár v srdci uhasil, není důvod měnit se.
,,Mluvíte tu o míru a klidu, přitom nejste o nic lepší než ta havěť pod náma." zavrčel Argestés. Ruce i nohy měl v želístkách upevněné k řetězu. Jak hrozný může být trest, jenž na něho přichystali, říkal si. Stačilo jen mávnutí a on se probudil v těle člověka. Byl zhnusen sám ze sebe. Byla to potupa. S nikým se nechtěl bavit, ani s tím laskavým člověkem, již se o něho staral. Připadal si prokletý. I když se neviděl v zrdcadle, jeho nové tělo se mu znechutilo. Na náhodných místech na těle mu začli růst chlupy a to i na bradě. Jeho pleť nebyla tak hebká jako předtím a nehty měl více zaoblené, taky si všiml, že mu chybí břišáky. Co ale ocenil byli o dost kratší vlasy. Už je za sebou netáhnul, naopak mu šli jen lehce pod ramena. Chyběli mu však na hlavě rohy, které kdysi míval, ale dokázal se bez nich obejít. Aspoň mohl pohodlně ležet na zádech.
Překvapilo ho, když začal v krku cítit sucho a jeho žaludek vydával nepopsatelné zvuky.
,,Nic si nejedl ani nepil od té doby co mi tě sem přinesli. Posluš si." povídal ten člověk a nabídl mu vodu a chleba s máslem. Neochotně se do toho hned pustil. Bylo mu poté líp, ale zároveň pohrdával na sebou. Přijmul dar od smrtelníka, protože byl v nouzi. To on má být ten co dává ubohým.
Ten člověk ho bral na trhy. Mezi další lidi. Ze všeho toho smradu se mu chtělo blít a ty přehlušující se hlasy těch lidí taky tomu nepomáhali. Do všech vrážel a za všechno zakopával. Kdyby měl tehdy ještě svoje síly, seslal by sem největší hurikán.
Proto mu jeho společník dal nějaký dlouhý klacek.
,,Takhle aspoň prozatím uvidíš na cestu." dodal.
Klackem švihal všude kolem. Teďka mu konečně šli radši z cesty.
,,Jak ti vlastně říkají? " zeptal se ho jednou.
Neodpověděl. Pořád se odmítal s někým bavit. Navíc, co by mu mohl říct? Že ho Strážci dali jméno Argestés? Ve své nové podobě mu nikdo jméno nedal.
,,Nemáš jméno?" usoudil společník.
Zavrtěl hlavou. Jeho první krok ke komunikaci. Nestačilo málo a člověk odněkud vytáhl tlustou bichli se kterou hodil na stůl. ,, Nějaký ti vyberem."
Společník vyjmenovával tolik jmen a přesto o žádných Argestés nikdy neslyšel. Dokud nevyslovil jméno, které upoutalo jeho pozornost. Matthew. Něco na tom ho přitahovalo, zdálo se mu výstižné na jeho aktuální podobu.
,, Ah, líbí se ti Matthew?" optal se ho se spokojeností v hlase. ,,Dobrá tedy, tak ti tak pak budu od téhle chvíle říkat."
Tenhle moment pro něho byl speciálním. Nikdo mu to jméno nepřiřadil, sám si ho vybral a byl spokojen.
,,Já jsem Konstantin." chytl ho za ruku a protřepal s ní. Matthew to nechápal. Je to snad lidský rituál na potvrzení spojenectví? Je teď jeho nový přítel člověk?
Jednou ho Konstantin v noci vzal před chatrč. Dodělával zahradní práce, zatím co Matthew měl možnost relaxovat. Klepal se. Nikdy si neuvědomil, že je při tmě na podzim taková zima.
Konstantin se ho ptal na ty stejné otázky. Kolik mu je let, odkud pochází, co v životě dělá a tak dále. Matthew stále na nic neodpovídal. Neuměl vymyslet dost důveryhodné lži. Když to Konstantin vzdal, Matthew se po třech týdnech mlčení konečně ozval.
,, Co víte o hvězdách?"

Všechny ty vzpomínky se v Matthewovi prohnali a z myšlenek ho dokázal probudit jen hlas za ním.
,, Matthewe, co tam děláš? Je zima, pojď se aspoň k nám dovnitř na chvíli zahřát." volala na něj Eliza.
,,Za 5 minut tam budu." odpověděl jí jednoduše a ruce si dal křížem.
,,To doufám, nebo tady venku umrzneš."
Matthew se pozasmál a kývl na souhlas.
Jak bych také mohl. Ještě není můj čas. Stejně s sebou nemám provaz, který by jsem si uvázal na větev, jen abych už tu nemusel být sám. Ach, Celestio, kéž bys tu byla. Mohli by jsme celý kontinent projít spolu, nebo se oba vrátit a vládnout našemu lidu, jak jsi vždycky chtěla. Už není čas se zdržovat, jednou tě přivedu zpátky, jestli se tom Strážcům líbí, nebo ne. Do té doby budu muset následovat tu bandu smrtelníků, dokud nepříjde správný čas. A věř mi, že jednou přijde den, kdy se oba znovu setkáme.
Tvůj nejdrážší přítel, Argestés.