Dům světel a stínů: Jak chutná zlatá

2.: Je sobecké odejít?

Uvažoval, zda se vlastně těšil domů, nebo by raději zůstal v práci celou noc. Nemusel by se prodírat krabicemi věcí, melancholicky zírat na prázdné police a připravovat se na nevyhnutelné loučení. Snášel to hůř, než očekával, ale couvnout už nebylo kam.

Zahloubaný do svých nepříjemných myšlenek seděl u stolu ve tvaru písmene L. Nohy měl hozené na desce, v ruce držel hrnek se silným zeleným čajem coby zbraní proti spánku. Ve staré budově panoval klid, příjemné ticho v pokročilé noci. Adrianovi se ani nechtělo svítit, připadalo mu zbytečné plýtvat energií, ale předpisy nařizovaly alespoň minimální osvětlení za každých okolností.

Mrtvolné ticho přerušilo tlumené broukání vycházející z Adrianova hrdla. Melodie se mu naprosto mimoděk vloudila do mysli a samovolně se začala drát do prostoru skrz vlkodlačí hlasivky. Zarazil se, jakmile si uvědomil, že může rušit nocležníky, kteří sice spali za zavřenými dveřmi, ty ale rozhodně netlumily zvuk rozléhající se po chodbách. Odkašlal si a ještě jednou usrkl čaj, když se ozval křik a vlkodlak málem upustil šálek na zem, jak se polekal.

Neváhal ani vteřinu.

"Lilian!" vykřikl, aby vzbudil kolegyni podřimující na lehátku v místnosti po pravé straně. Vyběhl z místa, jako kdyby mu u hlavy štěkla startovací pistole. Zamířil hlouběji do budovy, aby po levici na konci chodby vpadl do dveří větší místnosti se dvěma řadami po čtyřech palandách.

Prostorem se rozléhal bestiální ryk a tupé údery, nejspíš do zdi. Po klapnutí vypínače se v nocležně rozsvítilo a otevřelo výhled na rozespalé dámy a dívky, jež si kryly oči rukama či schovávaly hlavy pod deku. V protějším pravém rohu klečela blondýnka v noční košili a zoufale mlátila hlavou do zdi, zatímco hystericky ryčela a krví potřísněné nehty zadírala do omítky. Předloktí její levé ruky se hemžilo krvácejícími ranami od toho, jak si rozdrásala paži až do masa.

Adrian přiběhl blíž a opatrně se k ní naklonil.

"Chloe?" pravil tiše a velice opatrně. "Chloe, slyšíš mě? Neboj se."

Ohnala se po něm při první příležitosti, kdy se objevil v jejím periferním vidění. Zavyla bolestí a chytila se za krvácející předloktí. Světlé vlasy jí trčely z hlavy v zacuchaných liánách zanedbaného neštěstí, pod očima se jí skvěly obrovské tmavé kruhy lemované červenou koronou způsobenou slzami, popraskané rty se leskly od slin kapajících na lino.

Mladá dívka – mohlo jí být kolem sedmnácti – na Adriana vrhla pohled, který viděl už mockrát, přesto se ho pokaždé zvláštním způsobem dotkl. Zoufalství, ztracení, beznaděj. Pohled malého zvířátka zahnaného do kouta, jež už nevidělo žádnou cestu úniku. Adriana to mrzelo, neboť nabídnout východisko z těžkých situací, byla náplň jeho práce, ne vždy to ale bylo v jeho silách. Navíc si nemohl dovolit v rámci vlastního zdraví nechat na sebe utrpení ostatních příliš dopadat. Zbláznil by se.

Chloe si prožila své, věděl to moc dobře. Sám si pro ni došel k neuvěřitelně násilnické matce, jež dceři opravdu ze života dělala peklo. Patlal se v důkazech o sexuálním zneužívání partnery vlastní rodičky a dokonce prodáváním dcery známým. Dělalo se mu při tom pekelně zle, ale musel najít dost materiálu pro soudce. Příslušníci Jednotek se děvčete vyptávali na kde co, včetně detailů, a Chloe vzpomínání na detaily předešlých zážitků zničilo ještě víc.

Nestalo se poprvé, že mladou dívku popadl podobný záchvat, probuzení z noční můry do jiné, a za doprovodu zoufalého ryku se pokoušela ulevit své bolesti. Jakkoliv. I kdyby se měla třeba zabít. Její mladé, vyhublé tělíčko hyzdila řada vzpomínek na zacházení rodičky, jejích zákazníků i vlastních pokusů pustit si žilou.