Dům světel a stínů: Jak chutná zlatá

5.: Doupě

Ze zamyšlení vlkodlaka probral řev agresivní disonance, jímž začínala jedna z jeho oblíbených skladeb. Pomyslel si, že by měl vyzváněcí zvuk změnit, protože to nebylo poprvé, co mu divoký první akord málem způsobil infarkt. Přijal hovor aniž se díval na to, kdo se po něm sháněl.

"Ano?"

"Bráško!" ozval se hrubý ženský hlas.

"Ale, ahoj Britty."

"Mohl bys prosím na chvíli skočit sem? Matka tě chce vidět."

Adrian se ošil. "Mě?"

"Jo, tebe."

"N-no. Proč?"

"Neřekla. Jenom že tě mam sehnat."

Chvíle ticha.

"No tak dobře. Po šichtě."

Strávil celý zbytek směny divokým uvažováním nad tím, co po něm matka klanu Ironfur mohla chtít. Od té doby, co se zapletl s Markem, vlkodlakem Bloodreaverů, se před ní styděl. Před všemi. Jeho rodina si s divokými rváči zrovna dvakrát nerozuměla a Adrian se kvůli nevydařenému románku do doupěte Ironfurů bál strčit nos, protože byl přesvědčený, že na něj ostatní bratři a sestry budou hledět s nenávistí. Stačilo, že byl zvláštní svojí orientací. Ve skutečnosti to ale nikdo z rodiny za divné nepovažoval a všichni ho brali prostě jako Adriana, jako vlkodlaka a válečníka, kterého respektovali a hlavně milovali.

Než vešel do staré vily s velikou zahradou, dlouho se zdráhal, ale nakonec otevřel kovovou branku, z níž se loupala barva, a vešel do zahrady a následně i do domu. Za dveřmi stál mohutný plešatý chlap s vikingským kladivem vypáleným od čela až k týlu. Jakmile uviděl Adriana vejít, vyskočil na nohy a nabídl mu dlaň, aby se přivítali.

"Nazdar, chlape! To je dost, že ses tady ukázal, sakra! Dyť sme se neviděli, to je doba!"

"Čau Svene," broukl Adrian a stiskl ohromnou pracku tak silně, jak to svedl. I tak ho bratr nazval tintítkem. Stoupal po dřevěných schodech a k uším mu dolehla známá metalová píseň. Mimoděk začal do rytmu klepat dlaní o kalhoty, ale brzy z ní neslyšel skoro nic přes typický hluk a rámus. Doupě vždycky žilo.

"Adrian!" vypískla mladá samička a okamžitě k němu přiskočila. V jejím případě nešlo užít jiného slova, než samička, protože její dospívání bylo o dost divočejší, než u jiných vlkodlačic. Z nějakého důvodu si navíc usmyslela, že užene právě Adriana, takže jakmile se objevil v okolí, nedovedl ji od sebe odlepit. A jakmile nebyl v jejím dosahu, šílela návaly podráždění a nezkrotného vzrušení, které pak hlasitě uspokojovala všude možně po domě. Lezla tím všem na nervy, zejména pak vlkodlakům, kteří si na ni dělali zálusk a ohromně rádi by s ní strávili pár nocí.

Její vyvolený stál o dva schody pod ní, takže jí hleděl do očí. Skočila mu kolem krku a začala se mu divoce otírat o tváře a krk. Nejdřív ji letmo objal a pak ji jemně odstrčil.

"Jessie, taky tě rád vidim."

Olízla mu ucho a chytila ho za látku trička. Adrian vystoupal do patra a pokoušel se ze sebe Jessie nějakým způsobem setřást, nicméně dívka se okolo něj omotala jako had.

"Ta čuba je v pořádný říji. Už jí ojeď, ať je vod ní pokoj," uslyšel za sebou a na rameno mu dopadla těžká, hrubá dlaň. Britu poznal hned.

"Proč zrovna já," povzdechl si Adrian. Brita se rozchechtala a chytila Jessie za límec. Odtáhla ji stranou a mladá vlkodlačice bezmocně hrabala rukama a házela nohama, dokud ji Brita nepustila na dřevěnou podlahu.

"Jessino! Běž votravovat někoho jinýho!" štěkla na ni Brita a Jessie po ní vyrazila pařátky. Brita výhružně dupla. "To si zkus, ty nadržená káčo!"

"Vidim, že se tady toho moc nezměnilo," poznamenal Adrian. Brita zakroutila hlavou. Pak zvážněla, naklonila se k němu blíž a řekla: "Čeká na tebe."

Adrian přikývl. Vylezl do posledního patra a zhluboka se nadechl a zase vydech. Otevřel vyřezávaná dvířka vedoucí do podkroví. Pomalu vešel.

"Matko?"

Stála u okna a zpoza ní svítil měsíc. Prozařoval jejími stříbrnými vlasy, které v bohatých vlnitých pramenech padaly až jejímu pasu, a vytvářely kolem její hlavy éterickou koronu. Ramena jí halila pletená šála a v ruce držela hrnek. Adrian zatajil dech.

Byla tak nádherná.

Otočila se k němu s úsměvem na moudré tváři. Odložila hrnek na malý stolek pod oknem a natáhla k synovi obě paže. V očích se jí zaleskly slzy.

"Pojď ke mně, Adriane," rozešla se směrem k němu.

Překvapení se v něm smísilo s dojetím. Neváhal a vyskočil z posledního schodu, aby se k ní rozeběhl a mohl jí padnout do náruče. Stiskla ho v objetí.

"Tak jsem se bála, milovaný, že jsi zanevřel na rodinu," zašeptala.

"Bál jsem se, že rodina zanevřela na mě," zakňučel skrz sevřené hrdlo. Odtáhla se od něj a pohladila ho po tváři. Její pohled na něm spočinul jako ten nejměkčí závoj a nejteplejší vánek.

"Nikdy," zašeptala.

Sdíleli spolu tichou chvíli štěstí. Adrian bojoval s nutkáním matku sevřít v náručí a už ji nikdy nepustit. Když se jako patnáctiletý kluk ocitl zmatený v ulicích města po první proměně, zavedl ho osud a instinkt k ní. K Ironfurům. Přijala ho, pečovala o něj, ona sama. Nechávala ho usínat v jejím pokoji, poslouchat její zpěv, číst její deníky.

"Adriane, potřebuji ti něco říct," pravila. Vzala ho za ruku a dovedla ho k oknu. Zahleděla se na mizející lunu. Spojila ruce za zády.

"Je po úplňku. Tenhle úplněk byl velice něžný." Adrian poslouchal. Přikývl. "Nastal čas, abych porodila svou nástupkyni." Vzala ho za ruku a položila si ji na břicho. Skousl spodní ret. V první chvíli ho napadlo, a ta myšlenka ho zabolela jako šíp prostřelený středem jeho srdce, že matka je v nebezpečí. Umírala? Odcházela? Byl připravený udělat cokoliv. Dal by pro ni život.

"Ty jsi otcem, Adriane."

Poskočil.

"Já?"

"Ano."

Po tváři se jí skoulela slza. Přitáhla ho k sobě blíž. "Mrzí mě, že jsem musela rozhodnout bez tebe."

"Uh, no. Ono už... "

"Odpusť mi, Adriane."

Ztuhl. Za co se omluvila? Co provedla? Neměl se na ni za co hněvat a i kdyby chtěl, nemohl by.

"Co mám odpustit, matko?"

"Rozhodnutí padlo bez tebe."

Stiskl její dlaň ve své. "Jsem šťastný. Jsem hrdý. Jsem vděčný."

Pohladila ho po vlasech.

"A proto jsem si tě vybrala."