Dům světel a stínů: Jak chutná zlatá

6.: Můj kamarád fotograf

Gabriel navštěvoval galerii Werk každý den, aby se pyšně kochal svými vlastními obrazy. Sem tam navázal rozhovor s Theresou, která ho zásobovala oslavnými kritikami. Spíše ale sledoval plátna a hledal na nich chyby, aby zjistil, že prostě žádné neměly. Procházel se mezi panely s rukama za zády, když si všiml kohosi sedícího na designovém minimalistickém sedátku, hledícího upřeně na jediný obraz jako na oltář.

Gabriel pomalu přišel blíž a mladě vyhlížející chlapec si ho přes svůj zaujatý trans vůbec nevšiml. Autor malby se postavil za něho a sklonil se blíž.

"Fascinující, že?"

Mladík přikývl a ohlédl se na toho, kdo na něj mluvil. Poskočil, až málem spadl na zem.

"T-to jste vy!" vykvikl. Gabriel se usmál a přisedl si.

"Zaujalo mě tvoje zaujetí."

"Uh, oh, já... Já jsem fotograf a studuji vaši práci."

Gabriel k němu stočil zrak.

"Ano? Dobrý fotograf?"

Mladík pokrčil rameny a potřásl hlavou. Tmavě sivé vlasy maličko poskočily. Nosil účes, který Gabriel považoval za nesmírně zastaralý, vpředu kratší s ofinou a vzadu delší, ale na jeho novém známém to nepůsobilo tak hrozně, jako na většině jiných osob. Nejspíš proto, že nešlo o tolik přehnaný extrém, spíše pokus decentně imitovat trend minulosti. Gabriel se k němu naklonil.

"No a proč fotografa zajímá můj obraz?"

"Jsem teprve studující fotograf," vysvětlil. "Chodím na Emerald Academy. Máme za úkol zkoumat umělecké mistry, tak jsem tady."

Nemohl být tedy mladší než malíř, Emerald Academy se jmenovala místní univerzita, ale o to víc ho zaujal.

"Lichotíš mi," prohlásil Gabriel.

"Ano. Samozřejmě."

Malíř se tlumeně zasmál a upoutal tím pozornost několika hostů galerie, kteří se ho chystali umlčet, ale potom zaznamenali, že šlo o samotného autora obrazů, a neodvážili se ho konfrontovat.

"Líbíš se mi. Jak se jmenuješ?"

"Finn."

"Co bys řekl tomu, že bys mi ukázal nějakou svojí práci? Hodil by se mi k ruce šikovný fotograf."

Finnovy světle šedivé oči se rozzářily zpoza skel velkých kulatých brýlí.

"To bych byl moc rád!" vydechl nadšeně. "Moment, něco tu mám..."

Chtěl z tašky přes rameno vylovit fotoaparát, ale Gabriel ho zarazil tím, že mu položil dlaň na předloktí. Ucítil, jak se fotograf zachvěl.

"Pojďme někam, kde budeme mít víc soukromí," navrhl a pomohl mu na nohy.

Je tak milý, pomyslel si fotograf. Stydlivě se uculil a tváře se mu začervenaly. Následoval Gabriela ven z galerie, vedle níž se nacházela kavárna, kde se obvykle setkávala komunita milovníků umění či přímo samotných umělců. Malíř vešel, pokynul na obsluhu a jistě zamířil k malému stolku v zadní části, kde ze stropu visely květináče s rostlinami spouštějícími šlahouny k zemi.

Gabriel se posadil, dal nohu přes nohu a velice delikátním pohybem vzal do ruky nápojový lístek.

"Dobré odpoledne," přispěchal okamžitě číšník. "Jako vždy?"

Gabriel pokývl a vrhl pohled na Finna. Ten se tvářil vyděšeně. Malíř se sebevědomě uculil. "Dvakrát. A poprosil bych ještě o ty dokonalé kokosové sušenky."