Zakázaná láska

Třetí kapitola

Pohled Petra

Když Anna odejde, rozhodnu se, že si musím vyčistit hlavu. Pořád nějak nechápu, co se tady stalo a jak je vůbec možný, že se to stalo. Jasný, nejsme sourozenci ani nevlastní, ale naši rodiče jsou spolu, takže to není asi úplně správný. Seberu se a jdu ven. Před odchodem se ještě rozloučím se Sárou, Anninou matkou. Rozhodnu se, že se projdu až k řece. Chvíli tam stojím a hážu kamínky do vody. Po nějaké době se u mě zastaví jedna docela hezká holka. Nevím proč, ale napadne mě, že Anna je stejně hezčí. Představí se mi jako Nikol. Docela se zakecáme. Přijde mi fajn. Je hodně milá a má roztomilý úsměv. Už je celkem tma, když mi oznámí, že už bude muset domu. rozhodnu se že ji doprovodím, aby takhle potmě nešla sama. Stejně mám stejnou cestu. Bydlí jen o kousek dál, než já. Po cestě mi ještě volá táta, že se Anna nevrátila domu a nebere telefon. Slíbím mu, že se po ní kouknu. Když se blížíme k mému domu, tak uvidím něco, co mi vyrazí dech a donutí zastavit. Nikol tam stojí semnou.

Pohled Anny

Hned se tomu dotyčnému, do kterého jsem vrazila, ale jakmile na něj pohlédnu, tak se zarazím. Přede mnou se tyčí Adam a vyplašeně na mě kouká.

"A-Ahoj." vykoktá.

"Čau." odpovím a chci ho obejít.

"Počkej, mohla bys mi prosím dát pár minut?" vysype ze sebe. To mě donutí zastavit. Chvíli na něj jen koukám, ale pak přikývnu. Sedneme si na lavičku kousek od mého domova.

"Já, chtěl jsem se ti omluvit, za všechno. Nechtěl jsem ti ublížit." koukne na mě provinile.

"To je v pohodě, bolelo to, ale já to zvládnu." přátelsky se na něj usměju. Kupodivu to myslím vážně. Vlastně už na něj vůbec nejsem naštvaná. Myslím, že bychom klidně mohli být kamarádi. On si ale můj úsměv vyloží jinak. Nakloní se ke mě a políbí mě. Já na chvíli zamrznu. Vůbec nevím co dělat. Pak se mi ale rozsvítí a já se od něj odtrhnu.

"Hele, tohle nejde. Musím už jít, měj se." nenechám ho ani odpovědět a otočím se k odchodu. To už ale vidím, jak ke mě míří Petr s nějakou holkou. Bohužel uslyším i kroky za sebou. Adam. Petr ke mě přijde a podívá se na mě. V jeho očích vidím nějakou emoci, ale nevím jakou.

"Proč nebereš telefon, Sára a táta se po tobě shánějí." vypálí na mě.

"Já.. Asi se se mi vybila baterka." řeknu nejistě. Nelíbí se mi, jakým tónem se mnou mluví.

"Ok. Tak jdeme domu ne?" zeptá se. Já jen přikývnu. Bohužel zjistím, že s námi jde i ta holka a Adam. Když přijdeme k naší brance, otočím se na Adama. Obejmu ho. Cítím, že mi dal ruce na zadek, tak se rychle odtáhnu.

"Tak se měj, Adame."

"Uvidíme se, krásko." mrkne na mě. Já nad tím jen protočím oči. Slyším jak si Petr vedle mě odfrkl. Adam se na něj podívá.

"Nějakej problém, kámo?" zeptá se Petra.

"Takhle s ní už nikdy nemluv, kámo." vyprskne na něj. Překvapeně ho pozoruju.

"Nebo co?"

"To uvidíš." Nebezpečně blízko se k sobě přiblížej. Nevím co mám dělat.

"Tobě může být uplně u prdele, co s ní dělám." ušklíbne se Adam. V tu chvíli mu Petr dá pěstí.

"Petře! Sakra co to děláš?" vykřiknu, ale ani jeden mě nevnímá. Začnou se pěkně rvát. Křičím na ně, ať toho nechají, ale oni nic. Přestanou, až když Adam leží na zemi s nejspíš zlomeným nosem.

"Co to do tebe vjelo? Proč jsi to udělal?" začnu řvát na Petra a klekám si k Adamovi, abych zjistila, jak na tom je. Vypadá to, že ten nos zlomený nebude.

"Do mě, děláš si prdel?" zařve na mě. Překvapeně k němu vzhlédnu a postavím se.

"Ano do tebe, to ty sis začal!" křičím na něj zpátky.

"No když to bereš takhle, tak fajn. Pojď Nikol." řekne naštvaně a otočí se k odchodu. Ta holka vypadá dost zaraženě, ale jde s ním.

"Takhle neodejdeš," křiknu na něj "dlužíš mi vysvětlení."

"Nedlužím ti vůbec nic." vyjede a vrátí se ke mně. Naštvaně na mě kouká.

"Vážně? Po tom všem, co se dneska mezi námi stalo si chceš hrát na pana tajemnýho?" šeptám proto, aby nás nikdo neslyšel.

"Co se jako stalo tak důležitýho? Já bych řekl, že nic." vpálí mi do obličeje. Tohle mě zabolí.

"Fajn, tak si jdi a radši se ani nevracej." zavrčím, ale oči se mi proti mé vůli trochu zalijí slzami. On se jen otočí na patě a odchází. Setřu si slzy a otočím se k Adamovi. Vezmu ho k nám domu, abych mu ošetřila ty rány. Rodiče už jsou naštěstí v ložnici, takže se na nic nevyptávají. Ošetřím mu rány a pak si pustíme film. Asi tisíckrát se mu omluvím za Petrovo chování. Asi okolo půlnoci oba usneme na gauči.