HONEY DON'T CRY

🄵🅁🄴🄴🄳🄾🄼

Typické ránko jako vždy...
Budík, mamka co vrazi do dveří, snídaně, koupel, oblečení, mamka odjíždí, loučení, kázání co dělat a co nedělat, učení, vaření oběda, jezení, koukni na televizi, učení...

Takže celý den prostě v čudu. Ale dnešní večer bude jiný. Napsala jsem svému jedinému příteli s kterým jsem se neviděla už hodně dlouho. Od doby co jsem se přestěhovala do centra Prahy kvůli doktorům. Jmenuje se Martin, je mu 19. Bydlí sám se svými kámošem Tonym. Děla muziku pod přezdívkou 256Grey. Bydlí jen pár bloků odemne. A pokud se ptáte jak to vím, tak jsem si s ním celých 10 let psala a posílala dopisy. Poslouchala jeho hudbu a snažila jsem se sním co nejvíce spojit. Ale jezdí na toor a nemá čas.

Napsala jsem mu jestli nechce někam zajít. Odepsal že jo a moc rád. Ale neví že to má mamka neví. Nejhorší na tom je že já ho vím jak vypadá ale on neví jak vypadám já. Docela se bojím že se mě lekne a uteče. Jelikož vypadám jak krava, delmatýn atd. Co má fleky po celém těle.

Už jsem se obléká a v tom někdo zazvonil. Byl to Martin. Vzala jsem si rychle tepláky, rolák a dlouhým rukávem a oversize bundu. udělala ten nejvíc random drdol, vzala sluneční brýle, kabelku Vans boty, roušku rukavice a kabelku s penězmi a telefonem.
Šla jsem mu otevřít.

,, Ahoj Martine."

,,Ahoj Laro."
(Chtěl mě obejmout.)

,, Martine já... ehmm víš že nemůžu."

,,Jo sorry já myslel že už...to je jedno. Kam chceš jít."

,,Je mi to jedno. Hlavně ať už jsme pryč z toho baráku."

,,Jo jasně co třeba jít na Karlák? Btw ví máma že jdeš ven?"

,,Ne..."

,,Tak žádný takoví holčičko, jdem k tobě domu."

,,Ále prosimtě, pojď."
(Chytla jsem ho za ruku a rozeběhla se směr staročeské náměstí.)

Nic neříkal jen mě celou dobu co jsme byli venku mlčky sledoval. Několikrát jsem si tu roušku sundala ale Martin nadával tak jsem si ji hned nasadila.

Vzal mě na pizzu. Tak jsme si ji dáli. Ale něco jsem mu neřekla že Fast food nemůžu. Je tam hodně bakterií které mi nedělají dobře. Poprvé v životě jsem měla venku sundanou roušku, a pizzu. Cítila jsem se tak svobodná.

Cca okolo 21:00 hodiny jsem si měla dát prášky. Které jsem nechala doma. Nějak jsem to neřešila a užívala si svobodu. Ale pak jsme dorazili na Karlák... bum.. jediné co si pamatuju bylo...Larooo, Laroo...ječícího Martina.

"Píp...píp...píp..."

Pomalu jsem otevřela oči. Velké bílé světlo mi svítilo přímo do vzorniček. Hned první slovo co jsem řekla bylo brýle...a hned jsem slyšela mamku..

,, Laro? Broučku, všechno je v pohodě."

Ř

ekla mamka a já si sedla, vyděla jsem Martina. Jak se na mě dívá. Vzala jsem si rychle sluneční brýle a přikryla se dekou na nemocničním lůžku. Martin se na mě díval úplně jako na nějaký plakát. Jako na Panenku bez chyby. Jedno jsem věděla že tenhle božský pohled budu mít zafixovaný na celý život....

•CHYBY!•
•DALŠÍ KAPITOLA JE VENKU SNAD SE LÍBÍ•

•VÍM ZATÍM NUDA ALE VĚŘTE MI ŽE TO •
•BUDE OSTRÝ•