Darktiger CZ

Kapitola 3. Bylinkářka

Jel jsem už mnoho hodin, ale stále jsem nenarazil na žádnou vesnici, dokonce ani dům jsem nezahlédl. Začínal jsem se smiřovat s nocí pod širým nebem, když vtom jsem zaslechl jakýsi hluk.

Pobídl jsem tím směrem koně, abych zjistil, co to je. Brzy jsem poznal několik mužských a jeden ženský hlas. Tiše jsem sesedl a pošeptal Bleskovi: „Zůstaň tady a buď potichu, když tě budu potřebovat písknu." Kůň nepokojně zastíhal ušima a tlumeně zafrkal.

Potichu jsem postupoval křovím vpřed, dokud jsem nespatřil mýtinu.

Na ní se pět mužů hádalo s rusovlasou ženou, která držela v levé ruce košík. „Co tu děláš krasavice? Hledáš milence?" jízlivě se ptal nejvyšší z nich, hromotluk s černými vlasy i vousy, spletenými v nevzhledné copy. „Blahopřeju ti, našlas, a dokonce rovnou pět!" pochechtával se skřípavě rezavý skrček s odstávajícíma ušima. „Ne nehledám a nepřibližuj se ke mně! Já jsem slušná žena!" odpověděla jim statečně rusovláska. „Jó to říkají ze začátku všechny, ale pak změní názor, uvidíš sama." Bručel, ten, který jako jediný neměl vlasy, ostatní se sborově chechtali.

A dost je na čase zasáhnout. Rázně jsem vyšel z houští a blížil se k hrubiánům. „Myslím, že je načase, abyste odešli." Řekl jsem důrazně. „A proč bychom to dělali?" ptal se mě s úšklebkem copatý vazoun. „Abyste předešli vážným zraněním a bolestivé smrti" odvětil jsem zcela klidně, ale při tom jsem pravou rukou sevřel jílce meče. skřípal zrzavec, "zabijte ho chlapi."

Vytasil jsem meč a zaujal obranný postoj. První se na mě vrhl plešoun s malou sekerkou. Zvedl ji oběma rukama nad hlavu, ale než stihl zaútočit, bodl jsem jej mečem do hrudi. Padl na kolena a z úst mu vytékala krev. Vytrhl jsem mu z rukou sekerku, uchopil jsem ji oběma rukama a vší silou jsem ji vrhl po poblíž stojícím zrzounovi. Teprve pak jsem vytáhl meč z plešounovy hrudi, ten se bezhlesně skácel na zem. V tom se konečně vzpamatoval černovlasý hromotluk s velkým hřeby pobitým kyjem. Řítil se ke mně s mocným řevem a mával divoce kyjem ze strany na stranu. Hbitě jsem uskočil stranou, přeběhl k zrzkovu tělu a z hlavy mu vytrhl sekeru. Vazoun pochopil, že jsem rychlejší, a tak zkusil jinou taktiku. Šel pomalým krokem ke mně a já pomalu couval, abych se udržel mimo dosah jeho kyje. Náhle jsem zády narazil do stromu, lotr se zle usmál a napřáhl se k silnému úderu, kterým mi mířil na hlavu. Na poslední chvíli jsem se sehnul, kyj mi přelétl nad hlavou, prudce se zabořil do kmenu. Využil jsem šanci, přiskočil jsem k lapkovi a vrazil mu meč do krku, chvíli vyvaloval oči a pak se svalil k zemi. Tři mrtví už jenom dva. Otočil jsem se a mířil k mladíkovi s mečem a štítem. Napřed zaváhal, ale pak vyrazil vpřed, mával mečem jako by zaháněl mouchy, bez problémů jsem jeho útoky odrážel mečem a sám jsem začal dorážet sekerou, kterou jsem držel v levé ruce. Viděl jsem, že má potíže vykrývat mé údery, byl moc pomalý. Náhle jsem provedl sek shora sekerou, mladík jej sice v poslední chvíli vykryl štítem, ale zapomněl, že mám ještě meč. Vrazil jsem mu jej do nechráněného trupu.

Rozhlížel jsem se po pátém útočníkovi, ale nikde jsem ho neviděl, asi utekl. Odhodil jsem sekeru, meč jsem otřel zrzkovi do košile a vrátil jej do pochvy. Mířil jsem k ženě, byla očividně zmatená, ale nebála se, stála zpříma a hleděla mi nebojácně do očí. Už jsem byl u ní a chtěl se zeptat, jestli je v pořádku, když náhle vykřikla. Otočil jsem se a viděl pátého, jak na mě běží s dýkou. Když ke mně dorazil, zpomalil a začal dělat prudké výpady na můj krk. Chvíli jsem mu uhýbal, ale pak jsem uhnul doleva, praštil jej silně do nosu, až upustil dýku, pak jsem jej kopl do kolene, až upadl na všechny čtyři. Zvedl jsem ze země dýku, obešel jsem ho a zvedl jsem mu hlavu a podřízl jsem tomu podlému bastardovi krk. Odhodil jsem dýku a šel k rusovlásce.

„Jste v pořádku?"

„Ano jsem. Moc vám děkuji, zachránil jste mě."

„To nic nebylo." usmál jsem se, otočil se a silně jsem hvízdl.

„Proboha vy krvácíte! " vykřikla zděšeně.

Jak to? Vždyť mě nikdo nezasáhl, prudká bolest v zádech mi to připomněla.

„To nic není, vážně bude to dobré " řekl jsem a snažil se znít přesvědčivě, ale bolest v mém hlase mě prozradila.

„Nesmysl potřebujete ošetřit" odpověděla rázně a nesmlouvavě „jsem bylinkářka, pojďte ke mně domů, tam vás ošetřím." Chtěl jsem říct, že to není nutné, když náhle zapraskaly větve, sjel jsem rukou k jílci a postavil se před bylinkářku. A pak se z křovin vynořil Blesk a běžel radostně ke mně. Zhluboka jsem si oddechl.

„To je váš kůň?"

„Ano to je Blesk" odpověděl jsem.

„Je nádherný" vydechla užasle a opravdu Bleskova černá srst ve svitu zapadajícího slunce krásně zářila. Jako by si byl vraník všeho vědom, pohodil hlavou, aby ukázal i svou krásnou hřívu. Usmál jsem se jeho předvádění. Bylinkářka zvedla ruku, aby ho pohladila, ale Blesk vycvičený tak, aby nevěřil nikomu cizímu, se začal hned vzpínat, přiskočil jsem a začal jej uklidňovat. „To nic" šeptal jsem mu do ucha „věř jí, chce tě jen pohladit." Blesk pokýval hlavou a sám vyrazil k ženě, ta lehce zaváhal, ale když viděla, že kůň už je zcela klidný, beze strachu jej pohladila po čenichu.

Usmála se: „měli bychom už vyrazit, brzy se setmí a vy potřebujete nutně ošetřit." Přistoupil jsem k vraníkovi a potichu mu zašeptal: „Ona je přítel." To bylo heslo, které jsem jej naučil, aby svezl někoho jiného než mě. Koník vážně pokýval hlavou, že rozumí. Pomohl jsem bylinkářce na koně sám usedl před ni. Ani jsem si nevšiml, kdy sebrala svůj košík s bylinkami.

„Tak kudy­?" zeptal jsem se.

„Tímhle směrem je cestička, která vede k mé chalupě" odpověděla a ukázala mi směr. Slabě jsem pobídl Bleska a vyrazili jsme. „Úplně jsem se zapomněla představit" řekla po chvíli „já jsem Nela." „A jak říkají Vám?" „Darktiger" odpověděl jsem po chvíli. „Zvláštní jméno, kdo vám ho dal?" „Nevím." „A odkud jste?" ptala se mě dál. „Já ... nevím." „Vy jste ztratil paměť?" „Myslím, že ne i když si nejsem jistý" odpověděl jsem váhavě „někdy si něco vybavím, ale nevím, kdy se to stalo ani kde. Mám pocit jako by mě obklopovala mlha." „Hm podivné" hlesla po chvíli. Zbytek cesty jsme urazili mlčky.

Ustájil jsem Bleska a vešel jsem do chalupy. Naproti dveřím plápolal oheň a vlevo hned vedle něj visel závěs, nalevo byla jedna postel a stůl, kde bylinkářka připravovala byliny, vpravo stála druhá postel a velká skříň. „Sundejte si košili a lehněte si sem" řekla a ukázala na postel vlevo a dál drtila něco v hmoždíři. Sundal jsem si pás s mečem a opřel jej poblíž postele o stěnu, aby byl po ruce. Rozepnul jsem si knoflíky a sundal si košili. Zaťal jsem pevně zuby a lehl si na břicho. Za chvíli přišla ke mně a sedla si na kraj postele. „Musím ránu vyčistit, bude to bolet, klidně křičte, ale prosím nehýbejte se" řekla klidně s lehkým náznakem smutku v hlase. Pak mi začala ránu čistit, zatínal jsem zuby, tak silně, že bych mezi nimi určitě rozdrtil kámen. Když už jsem myslel, že to nevydržím, řekla: „Tak a je to rána je čistá, teď ještě léčivou mast, ale napřed vypijte tohle." Podala mi dřevěný hrnek vonící neznámými bylinami. Vypil jsem jeho obsah do dna a znovu si lehl. Vzala ze stolu misku s bylinou mastí, které rozdrtila v hmoždíři a začala mi ji zlehka vtírat do rány, kupodivu to skoro ani nebolelo. Cítil jsem, jak se mi zavírají oči a těžknou mi svaly, chvíli jsem s únavou bojoval, ale pak jsem se jí poddal a usnul v chalupě provoněné bylinkami.