Darktiger CZ

Kapitola 2. Safír

První ranní paprsky nesměle protínaly šero. Cítil jsem se slabý a věděl jsem, že i Bleska několikahodinový útěk vyčerpal, i když se snažil držet v mírném poklusu. Přitáhl jsem uzdu: „Myslím, že už jsme dost daleko." Kůň zastavil a hlasitě oddechoval, ztěžka jsem sesedl. Levou rukou jsem vzal Bleskovu uzdu a pravicí jsem instinktivně stiskl jílec meče u pasu a pomalým krokem jsme mířili hlouběji do lesa hledat místo k odpočinku.

Za chvíli jsme narazili na malý palouk se zurčícím potůčkem. Pustil jsem uzdu a sundal Bleskovi všechnu výstroj. „Odpočiň si kamaráde, zasloužíš si to." Blesk vesele zaržál a zamířil k potoku, já si mezitím sundal cáry mého černého pláště a potom i bílou košili. Sykal jsem při tom bolestí a proklínal všechny brány s bodci na světě. Cítil jsem, že rána se táhne téměř přes celá záda, ale naštěstí už nekrvácela.

Uvědomil jsem si, že si ji nedokážu vyčistit ani zavázat. No tak to budu muset vydržet až do tvrze. Prohrabal jsem sedlové brašny a našel čistou košili. Zaťal jsem zuby a co nejrychleji jsem si ji oblékl a doufal, že rána znovu nezačne krvácet. Znovu jsem sáhl do sedlových brašen a vytáhl 3 flakónky s elixíry. Zelený je na urychlení hojení, bílý proti infekci a červený zastaví krvácení. Vzpomněl jsem si na hluboký nepříjemný hlas, který mi to někdy řekl, ale já si nemohl vzpomenou na to, kdo nebo kdy, dokonce ani kde. Potřásl jsem hlavou, abych zaplašil podivný pocit a vypil obsah zeleného a bílého flakónu. Červený jsem po krátkém váhání vrátil do brašny, teď nekrvácím a později jej můžu potřebovat. Unaveně jsem se dobelhal k potoku a opláchl si obličej. Nabral jsem do dlaní vodu a dychtivě jsem se napil. Voda byla osvěžující a trochu mi pomohla spláchnout příšernou pachuť elixírů. Zatímco jsem plnil čutoru vodou přišel ke mně Blesk a šťouchal mě nosem do ramene a potřásal laškovně hřívou. Pohladil jsem ho po nose a položil hlavu na jeho krk: „Taky tě mám rád, ale teď není čas na hraní. Není mi dobře a musíme se vrátit do pevnosti." Kůň posmutněle odešel a začal se pást na zelené svěží trávě.

Začalo mi být mdlo, mé tělo bylo najednou jako z olova. Nestačí, že jsou odporné, ještě mi po nich je hůř. Nevrle jsem mezi zásobami hledal deky. Když jsem je konečně našel, odepjal jsem si opasek s mečem a položil jej na zem, hned vedle jsem položil jednu deku. Opatrně jsem si lehl na bok, ujistil se, že mám meč na dosah ruky, přikryl jsem se a okamžitě jsem usnul.

Probudilo mě ostré sluneční světlo svítící mi přímo do očí. Zvedl jsem levou ruku a otevřel pomalu oči. Stále se mi točila hlava po elixírech a záda mě pekelně bolela. Pomalu jsem vstal, pak jsem snědl pár sucharů ze zásob a napil se vody z potoka. Musím se dát dohromady, v tomhle stavu do tvrze nedojedu. Musím se ubytovat v nějakém hostinci, kde se moc neptají a nebudou se divit, když bude ráno postel rudá. Uklízel jsem věci do sedlových brašen a cítil jsem neodbytné nutkání sednout na koně a tryskem uhánět k pevnosti, ale nemohl jsem přijít na to proč, skoro nikoho jsem tam neznal jménem, dokonce ani pevnost nemá jméno. Většina hradů a tvrzí nějaká jména má. Přemýšlel jsem o tvrzi a při tom jsem bezděčně z tajné kapsy v sedlové brašně vytáhl tmavě modrý lesklý kámen. Nebyl větší než dětská pěst a byl velice lehký. Zajímalo by mě, proč je tak cenný. Viděl jsem kameny, které byly větší, a navíc krásně opracované. Věděl jsem jen, že jej mám získat a přivézt zpátky do pevnosti. Prohlížel jsem si jej a náhle mě zalila nová síla. Musím jej dovézt co nejrychleji do tvrze. Hbitě jsem osedlal Bleska, vyšvihl se do sedla, pobídl jej patami a ujížděl jsem k pevnosti.