Projekt ALIEN: PŘÍSNĚ TAJNÉ

Část II.

***

Výslechy před nejvyššími hlavami státu a iniciátory projektu trvaly obvykle nespočet hodin a táhly se už přes měsíc. Nutili ji opakovat stále dokola to samé. Vypověděla vše, co věděla snad tisíckrát a dokázala by to odvyprávět ještě jednou slovo od slova, kdyby ji o to požádali. Ale když ji ten večer konečně propustili, druhý den ji už k dalšímu výslechu nevyzvali.

Domů se vrátila až po půlnoci. Její manžel už dávno spal. Nechtěla ho budit, a tak si v kuchyni rozsvítila nad barem, uvařila si čaj, posadila se na stoličku a začala projíždět zprávy. Vláda chtěla do výzkumného komplexu v horách vyslat další vojenské jednotky, tentokrát mnohem lépe vyzbrojené. Jejich plán se rozděloval ve chvíli, kdy narazí na subjekty – za předpokladu, že byly pořád naživu. V nejhorším případě měli vojáci rozkaz je zabít. V nejlepším chtěli oba tvory odchytit a pokračovat ve výzkumu. Zajímalo ji, jestli by ji opět přizvali. Její složka byla stále otevřená a pořád měla přístup k veškerým informacím, které za ty měsíce nashromáždili. To, že ji nestáhli ve chvíli, kdy položila nohu zpět na vládní půdu přece něco znamenalo, ne? Když se zeptala, odpověděli, přestože jí třeba neřekli všechno. Porušila protokol, ale nezatkli ji. Také si potvrdila, že její tým to skutečně nezvládl. Truchlila za ně. Byli to skvělí lidé a výborní vědci.

Odložila datapad, dopila čaj, osprchovala se a šla si lehnout.

***

Druhý den ráno našla ve schránce zprávu, které se obávala nejvíce. Vláda přerušovala její účast v projektu. Cítila, jak v ní začíná vřít vztek. Ve zprávě se sice psalo dočasně přerušeno, ale to se snadno mohlo změnit na definitivně ukončeno.

„Jak můžou," procedila skrze zuby. Tolik tomu projektu věnovala. Nemohli ji od něj teď prostě jen tak odstřihnout. Než mohla dát naplno průchod svým emocím, do místnosti vstoupil John. Šedé kalhoty od pyžama na něm plandaly, na triku stejné barvy měl flek – káva, usoudila Helen – a rezavé vousy by už potřebovaly zastřihnout. Jinak to ale byl její milovaný John, účetní a bankovní poradce. Došel k ní a políbil ji na tvář.

„Včera ses vrátila pozdě." Nevyčítal jí to, prostě jen konstatoval holý fakt.

„Už naposledy." Ukázala mu zprávu.

Zamračil se, když viděl, jak bezmyšlenkovitě míchá kávu, aniž by se jí dotkla. „Rezignuješ?"

Pokrčila rameny. „Co jiného mi zbývá? I když se mi to nelíbí, nemůžu s tím nic dělat." Dokázala vyjmenovat nejvíce vyhovující exoplanety, provést složitý biometrický výpočet nebo sestavit teoretický vzorec vývoje života kdekoliv jinde ve vesmíru, ale v tomhle neměla žádnou moc.

„To se ti nepodobá."

„Samozřejmě, že mě to štve." Znovu se v ní probudil vztek. „Kruci! Neuvěřitelně mě to štve! Nejraději bych těm kravatovejm mozkům řekla, co si myslím!" Rozohnila se natolik, že ji to zvedlo ze židle. „A víš co? Taky to udělám."

„To je Helen, kterou znám." Usmála se na něho. „Alespoň tě teď budu mít nějakou dobu doma." Pohladila ho po tváři. Na její vlastní se mihl provinilý výraz. Byla pravda, že od té doby, co dostala nabídku spolupráce na projektu ALIEN, doma moc nebyla. Upřednostňovala zůstávat v centru dění. A zaoceánské lety nebyly něco, co by nadšeně vyhledávala. Věděla, že ji John v její práci podporuje – také, když tu nabídku dostala, nechtěla ji nejdříve přijmout, ale nakonec to byl on, kdo ji přemluvil, aby řekla ano. Často si volali, ale nic nemohlo nahradit přímý kontakt. Slíbila si, že mu to vynahradí.