Projekt ALIEN: PŘÍSNĚ TAJNÉ

Část III.

***

„Na." John podal Helen hrnek s čajem. Vzala si ho od něj, ale nedotkla se ho. Seděla na pohovce a zírala přes velké prosklené okno na město zářící do noci. Nedokázala myslet na nic jiného, než že je ten mimozemský tvor někde tam venku, zraněný, vyděšený a pronásledovaný vojáky armádou s jediným cílem – zabít ho – a ona tomu nedokázala zabránit.

Od jejího oficiálního propuštění z projektu uplynulo sotva pár hodin. Teď už nemohla dělat nic. I kdyby se rozhodla ten fakt ignorovat a nějakým zázrakem se k mimozemšťanovi dostala dřív než armáda, nebylo by to nic platné. Vláda by mu nedala pokoj; viděli ho jako hrozbu. A nemohla ho schovávat doma ve skříni.

Na pozadí jejích myšlenek běžela televize se zprávami o útoku mimozemského tvora. Helen byla zoufalá. Pořád si přehrávala všechno od toho dne, kdy ji jmenovali jako přední vědkyni projektu ALIEN, až po její hádku s McConnellem. Co udělala špatně? Co mohla udělat lépe? Povzdechla si. Čaj v jejích rukách stydl.

„Ty to necháš jenom tak být? Budeš tady sedět, zatímco venku běhá ta bestie?"

Helen sevřela hrnek pevněji. „On není bestie."

Na její rameno dopadla Johnova ruka. „Promiň. Vím, jak ti na tom projektu záleželo. Žila si tím. O ničem jiném jsi nemluvila. Nelíbí se mi, když tě vidím takhle."

„Co můžu dělat?"

John si přidřepl, aby byl v její úrovni. Vzal ji za bradu a otočil její tvář k sobě. Pohladil ji palcem po líci a donutil ji tak, aby se na něj podívala. „Jsi Helen Garrisonová. Jedna z nejlepších vědkyň v Americe a moje žena. Jsme spolu v dobrém i ve zlém, pamatuješ? Jsem tu pro tebe, pokud potřebuješ," odmlčel se, „ale teď je tě potřeba tam venku."

Koutky úst se jí zvedly v letmém úsměvu a vytvořily vrásky od dlouhých let smíchu. Překryla dlaní Johnovu ruku, která jí spočívala na tváři a přitulila se k ní. Zavřela oči a vychutnávala si jeho vůni. Po chvíli přikývla. „Máš pravdu."

***

Nebylo těžké je najít. Když se ve spěchu oblékla a vyběhla na ulici, spatřila několik kuželů světla označující místo, kde se aktuálně nacházela celá vojenská složka.

Nebylo to daleko. Garrisonová se nezdržovala snahou chytit taxi, místo toho zvolila méně příjemnou, ale mnohem rychlejší způsob. Běžela ulicemi, proplétala se mezi nočními chodci a přebíhala přechody těsně před tím, než se na semaforu objevila červená. Běh nebyl příjemný, ale když viděla ty kolony čekajících vozů na silnicích, byla ráda, že se pro něj rozhodla.

Zdálky k ní doléhal zvuk sirén. Nad hlavou jí prolétával vrtulník a pátracím světlem zkoumal ulice. Čím více se blížila, tím méně lidí potkávala. Zprávy o mimozemském tvorovi, který se potlouká ulicemi New Yorku a představuje bezprostřední riziko pro všechny občany, běžely i na velkých reklamních obrazovkách a nahradily téměř všechny reklamy. Spousta občanů si očividně vzala varování k srdci a stáhla se z nejbližšího okolí centra dění do ulic, kde jim riziko připadalo menší. Lidé se zastavovali před obrazovkami vysílajícími zprávy v reálném čase a přihlíželi počínání armády. Přestože mezi nimi rostla panika, nemohli si takovouto událost nechat ujít.

Garrisonová doběhla k hranici zajištěné oblasti. Ulice tu byly uzavřené a hlídané McConnellovými vojáky. Ten, který jim velel, jí vyšel vstříc, když si ji všiml. Zbraň držel sklopenou, ale připravenou.

„Stát!"

Garrisonová pro jednou rozkaz poslechla. Udýchaná se opřela o kolena a lapala po vzduchu.