Příchod bouře

V městečku Kouřim

Každý z nás za život zažil mnoho bouří. Člověk od člověka ji prožíval jinak, někdo si udělá čaj, nějaký dobrý; s příchutí lesních plodů, jahod, malin, či jiných, chuť uklidňujících čajových sáčků; s trochou cukru, aby mu to zpříjemnilo zážitek z blesků a uklidňující melodii dopadajících kapek na okno. Dost často to bylo tak uklidňující, že si lidé, co milovali bouře, po práci sedli do křesla a všechnu tu tíhu z beder shodili. Jednoduše si mohli všechno srovnat v hlavě. Dovolovalo jim pocítit relax a myšlenku toho, že nemuseli nic řešit, dokud jim tedy do toho zase nepřišla SMS; dost často nemilá od nadřízeného; ať kouká dodělat tu prezentaci, jinak bude mít padáka. To už k uklidnění nepomůže ani když by z nebe padaly diamantové kapky.

Někteří jedinci raději bouři zaspali. Ne, že by měli strach, jen jim to bylo tak nějak jedno, jejich život přeci zahrnuje mnohem důležitější záležitosti, nežli pozorovat oblohu blyštící se blesky. Jejich mysl zabíraly mnohem těžší věci, než padající kapky na parapet, jednoduše, lidi druhého typu šli spát, neřešící, zda tato bouře přinese vodu, nebo zkázu úrodě.

Třetí typ jsou úplný opak obou předešlých typů, báli se. Ať farmáři co se bojí o úrodu, a prosící, ať se nespustí slejvák kroupů. Nebo osoby, co věřili že za každou bouří, každým bleskem či hromem se skrývá něco temného. Něco co čeká, že je vezme za nohu a pohltí je to do spárů temnoty. Někam, odkud jim nepomůže ani že se budou modlit každý den. Nepomůže jim nic, žádná víra, jsou prostě a jednoduše ztraceni. Řeknete si, že je to velice naivní myšlenka a kdo si toto může vůbec myslet? Lidé z Kouřimi. Malého městečka ve středních Čechách. Tito obyvatelé si nemyslí že je to naivní. Oni jsou přesvědčení, že je toto pravdivé. V tomto městečku nenajdete člověka, co není třetí typ osoby, kromě dětí, kterým nebyla stále řečena pravda. Zde si nedělají čaje, nemají relax při poletujících kapkách, tito lidé mají strach. Nikdo nevychází z domů, mladí zde nepřemlouvají své rodiče, pokud ví co se venku skrývá, že si s Ondrou chtějí hrát v kalužích a že by si moc přály dostat dobré gumáky, na skákání v nich. Nikdo si pod stromeček nepíše, že by chtěl gumáky růžové barvy, s obláčky, mezi kterými prolétá jednorožec s duhovým ocáskem a hřívou, s kožíškem na vrcholu holínek zbarvený do světle růžové, nebo tmavě modré s nějakým významným fotbalistou, či super hrdinou, který zachraňuje dívku a s ní celý svět. Každá domácnost místo deštníku a holínek vlastnila pořádné zámky u dveří a oken. Kdyby náhodou nějaké dítě, či potrhlí teenager se sebevražednými sklony se rozhodl utéct do bouře, plné démonů a strachu, plné bolesti a útrap. Matky a otcové se dívali na předpověď počasí na další den a když byla hlášená bouře, nepustili své děti ani na krok ven. Co kdyby je zrovna napadlo jít do lesů a nestihli by se vrátit ve správný čas, stihla by je bouře a pak. Pak by už zbyl jen smutek a vzpomínky. Rodičům by zůstaly prázdné pokojíčky po dětech, hračky na původních místech, i když jim dost jasně minulý den říkali, ať si je uklidí, zbyla by jim navařená porce večeře, která čekala jen na to až se dítě vrátí ze svého výletu s prázdným žaludkem, a kručícím bříškem. Děti by byly fuč a už nikdy by se nevrátily.

A pokud ano, byly by to blázni, už nikdy by nebyly normální, přišli by jako vrazi, ignorovali by jakékoliv pravidla společenského chování. Každý ze sousedství by řekl; po tom, co by dítě zabilo své příbuzné, či jim nějakým způsobem ublížilo; že to byl jen normální hoch, milý a nikdy by do něj neřekli, že by udělal něco takového, že jsou zklamaní a je jim líto, co se stalo. Ale bylo by jim to opravdu líto? Neřekli by si, že si to přeci jen oběti zasloužili? Za to, jak pustili své dítě v bouři ven? Nikdy se zde neví, kdo si co myslí, kdo co komu přeje a jak se kdo přetváří. Jestli myslí fráze jako dobrý den a dobrý večer, jen jako nutnost, či opravdu přejí krásný a svěží den, bez problémů a také bez všelijakých katastrof, ať už malých jako je nadělání si do kalhot, až po veliké, jako je srážka pojízdného vozidla s živou osobou. Ale to se neděje pouze zde Kouřimi, děje se to všude, tato neupřímnost. 

Rodiče, co pustí své malé v bouři ven; nebo spíše před bouří, aniž by se chvíli před tím nepodívali, co hlásí za počasí; jsou bráni jako špatní rodičové, společností opovrhovaní. Každý se na ně bude dívat tím odsuzujícím pohledem. V očích by bylo vidět opovržlivost a čistá, nefalšovaná nenávist, jako by zabili své vlastní potomky u sebe doma v obýváku, mezitím co si hrály s panenkou, za pár korun z vetešnictví. Odstup lidí je tak veliký, že by mezerou mohl projet kočár se čtyřmi koňmi. 

To je městečko Kouřim, s bouří, co přinese smrt, pokud se nějaká neznalá duše prochází venku.

Příběhy, co se zde odehrávají jsou těžce uvěřitelné, a lži, co si myslí veřejnost, jsou jediná obrana od vlezlých čmuchalů. I když se sem jedna čmuchačka dostala. Sofie Paterová, pracující v časopisu pro vědecké účely. Rozhodla se nastěhovat na několik měsíců a zjistit si pár informací od místních, zažít to na svojí kůži, to ale ještě nevěděla, že toto na vlastní kůži zažít nechce. Kdyby ji někdo varoval, co se bude dít, tak by nikdy do tohoto proklatého města nezavítala. Kdyby ji někdo řekl, že skončí tak špatně, nikdy by to tu nenavštívila.