Příchod bouře

Sofie Paterová

V Praze, ulice Vršovická zrovna vstávala mladá novinářka. Ovšem to že je mladá, ještě neznamená, že není úspěšná a nadaná. Pracovala na sekci pro vědecké účely. Před pár dny se rozhodla že musí napsat nějakou bombu, něco, co každého uchvátí. Co všechny bude zajímat a každý si bude její část číst pořád a pořád dokola se stejným uchvácením, jako na začátku. Aby každý měl husí kůži po tom, co si přečte to, co zjistila a našla. Dlouho o ní nikdo neslyšel, už jen kvůli jejímu bývalému příteli. Po rozchodu s Pavlem Kardaisnem měla těžké období, odešel ze dne na den, jako kdyby mu hráblo. V neděli se spolu viděli, Robin přijel k ní jako obvykle kolem šesté hodiny; nikdy neměl zpoždění, to se jí líbilo, vždy na něj byl spoleh. Za ty dva roky, co spolu byli ji nikdy nezradil a vždy s ním mohla stoprocentně počítat. Nikdy ji nenechal v nejistotě a ujistil ji, jak moc mu na ní záleží a že je bez ní jak ryba na suchu, co má brzy zemřít. Věřila mu ve všem, byl to vztah, který by chtěl každý, se vším všudy; hned co přijel se choval jinak, podivně. Moc se nebavil a byl nervózní, nechtěl ani aby se ho Sofie dotýkala, nechtěl jí říct co se děje a ona byla velice znepokojená, vždyť šlo přeci o jejího přítele. Byli spolu kolem půl hodiny a on ji za tu dobu neřekl skoro nic, jen seděli, koukali do zdi a občas prohodili pár slov. Chvíli se jí zdálo, že se zastavil čas, žádná věc se nehýbala, jen jejich hrudníky s doprovodem zvuku jejich dýchání. Půl hodiny se zdála jako věčnost, jako by to byl celý den, seděli tam vedle sebe a mlčky se dívali na stěnu s obrazem. Při odjezdu se rozmluvil, z čista jasna začal mluvit, přišlo jí to jako zázrak. Ovšem to, co ji řekl už ji tak zázračné nepřišlo, byly to nejhorší chvíle celého jejího života. Nikdy se necítila mizerněji. Do polo ohlušujícího ticha byl jeho hlas tak hlasitý že se nedalo přeslechnout co jí chtěl říct.

,, Musíme se rozejít Sofie, nejde abychom byli spolu.", tahle věta jí zahrála v hlavě ještě 3x a s mnohem větší intenzitou; bylo to tak hlasité, že ani když zpěvákovi upadne mikrofon na zem a reproduktory vyšlou nepříjemný, bolehlav působící zvuk, na to nestačilo; bylo to hrozné.

,,Prosím?! To mi chceš říct po dvou letech vztahu, že semnou nemůžeš být?!" řekla Sofie, s trochou studu za to, jakým tónem to řekla, ale to si přece zaslouží, nemůže na něj být milá a vstřícná v takové situaci. 

,, Myslíš si, že náš vztah byl na nic, proč si do toho teda šel? Proč si mi dával naději na pěkný život, proč si mi dal všechny ty vzpomínky, kdy si mi říkal že mě miluješ a nikdy mě neopustíš? Byly to jenom kecy, nic víc, jen si mi lhal o tom, kdo jsme!" Teď už to řekla s hněvem a vyčítavostí v hlase. Nezajímalo jí, jestli mu to ublíží, nebo jestli bude zklamaný. Vlastně si to tak trochu přála, chtěla, aby zacítil tu bolest, co měla nyní v sobě, i když by to cítil jen z poloviny. Bylo jí to jedno, stála tam, v slzami v očích a nevěřícně koukala na to, jak se jí svět hroutí, jak se odlamují malinké kousíčky každého kontinentu jejího života. V bezmoci cítila, jak se její srdce drtí, jako by ho někdo držel a pomalu ho mačkal, aby z něj vyždímal každou kapičku krve a citu, co v něm byla.

,,Vyspal jsem se s Patrícii, je teď těhotná a já musím jít za rodinou, stejně by náš vztah neměl cenu, máš na lepšího."

Teď už nevěděla, co říct. Měla toho v hlavě tolik, že nevěděla kde má začít, má mu vyčíst, že se vyspal s Patrícií; její nejlepší kamarádkou, s kterou sdílela každou část svého života, každou slzu, Patrície nejen že viděla její životní úspěchy i neúspěchy, ona je s ní žila, proto to pro ni byl ještě větší zásah; vyspal se s někým komu věřila, a to byla další kudla v srdci, má tohle ještě pokračování? Jistěže ano. Dvě jediné osoby, na kterých jí záleželo, mají mít spolu dítě, mají mít hezký život, přesně ten, který Sofii sliboval pár měsíců zpět Pavel, mezitím, co spal s její nejlepší kamarádkou. Nebo informace, že by to nemělo budoucnost, že nebyl ten pravý. To byla lež; i když, nebyla to pravda ukrytá za iluzí? Za čokoládičkami a krásnými slovy jako je ,,miluji tě", byla by schopná žít s někým jako je Rob, podvodníkem a lhářem ; měla v hrudi tu svíravou bolest, stěží dýchala, i když v její hlavě si říkala proč by měla, jestli to má pořád cenu, prožívat tuto bolest dokola. Podívala se na něj, s očima plné slz, které nemusela ani tlačit ven, prostě padaly, sami. On se otočil a odešel. Hnědovlasý muž, s modrýma očima, lehce nesvalený, v košili a džínách, její láska života jí zlomila srdce na milion kousíčků; které už jen stěží někdo napraví; bez vydání hlásky po takovéto zprávě se otočil a odešel. Chvíli na to, co odešel Sofie jen tak seděla bez života na židli a slzy jí tekly proudem. Ale ona nevzlykala, jen tam tak zírala a doufala že je to jen špatná noční můra. Nebyla.

Dlouho nevydala žádný článek, a to jí její fanoušci tolik milovali, každý z nich jí posílal zpětné zprávy, jak se jí moc povedl daný článek a co si od něj odnesli. Prostě sen každého novináře, co měl před sebou hvězdnou kariéru. Vzdala se toho, na nějakou dobu se poddala smutku, a to ve velice velké míře. Lidi už si mysleli že je mrtvá, že jí někde přejela tramvaj a že už jí nebylo pomoci. Psali kde se dalo, nejdříve pouze jí, ale v zármutku jí nezajímala nějaká zpráva na telefonu, nečetla si emaily, ani sms, jak byl měsíc dlouhý a šéfová to chápala; také se rozvedla po několika letém manželství. Rozuměla její situaci, tak jí nechala nějaký čas na oddych. Ano, asi jedna z mála šéfů, co tohle bylo schopno udělat.; Kate byla v žalu dlouhou dobu, až na dnešní ráno, dnes se podívala na budík hned po otevření očí a uviděla čas 8:35, s nějakou nadměrnou energií dorazila do koupelny a upravila se. Blondýna s krásným úsměvem teď vážně zářila. Nasnídala se a dala si skořicové lupínky s mlékem, jako když byla malá ;milovala tu chuť, jak se jí rozptýlila po celém jazyku a když na konec mohla vypít to mléko s lehkou skořicovou příchutí; mezitím co jedla, napsala Pavlíně ;její šéfce, která jí nechala doma, aby se z toho mohla dostat, za což je jí moc vděčná a měla by ji za to pozvat na skleničku vína; že dnes přijede s úžasným nápadem...

,, Řekla jsem ne Sof, to je naprostá blbost, vůbec se to nehodí k tvému tématu článků, jaké děláš, prostě to nejde!"

,, Ale proč by to nešlo, dívej, sedm mrtvých v jednom lese, není to normální. Za jeden den tolik mrtvol."

,, Co by na tom nemělo bejt normální, tak tam pobíhá nějakej magor s pistolí a zabíjí lidi, a ty tam ještě chceš jet?!"

,, To je na tom právě to, ty lidi byli na maděru, roztrhaný na kousíčky tak malý, že by sis s nimi mohla posolit chleba."

Mezitím co tam tak Sofie mluvila, si Pavla všimla, jak měla Sof v ruce tužku a kreslila si na papírek čárky, jako by jí to mělo pomoct na stres.

,,Nejde to Sof, musíš to nechat bejt, nepustim tě přece někam, kde pobíhá nějakej magor a drtí lidi na kousíčky."

,,No tak, mě to za to stojí, navíc už mě tu nic nedrží..." V tu chvíli se Sofie odmlčela a podívala se s bolestí na Pavlu, která jen tak mimochodem zrovna tu bolest v těch očích viděla ; vždycky se dokázala podívat v tu pravou chvíli, aby uviděla to, co člověk skrývá za smíchem. Sofie tomu říkala superschopnost; otočila se hlavou k počítači a něco tam naťukala. Trvalo to nějakou chvíli, až Sof běhal mráz po zádech...

,,Ještě dnes k večeru tam máš přijet, máš tam zařízenej pobyt se vším, ale jestli se ti tam něco stane! Tak už s tebou nikdy nepůjdu na víno." Obě se přichechtly.

Sofie si začala balit věci z kanceláře, aby měla vše, co potřebuje.

,,Dík Pavlo, stejně seš nejlepší."

Při tom, jak už otevřela hlavní dveře a vcházela do nich ji ještě šéfka přerušila.

,,Hej Sof, už ti je líp?"

,,Ale jo, celkem jo." Prošla dveřmi a při zavírání jí ještě popřála hezký zbytek dne. Otevřela dveře od svého světle žlutého auta ;milovala to auto, měla ho už od svých patnácti let, ale začala v něm řídit až v devatenácti letech. Teď je jí dvacet dva, takže už nějakou tu historii s autem a řízením má; nasedla do něj a zadala na mapách, které má v telefonu nejrychlejší trasu do městečka Kouřim. Při jejím štěstí to sice musela hledat na dvakrát, ale nijak moc jí to nevadilo, dnes nebyla v takovém napětí, že by hned začala nadávat, co je to za telefon, a jaký chytrák ho musel vyrobit. Jelikož tak nějak věděla, že jí to šéfka povolí, tak měla všechno oblečení a pro ní potřebné věci sbalené v autě. Nastartovala auto a pomalu se rozjela na trasu, po které se měla dostat do Kouřimi. Po cestě přemýšlela, co by teď dělal její ex, kdyby spolu pořád chodili a ona si jen tak z hodiny na hodinu odjede, aniž by mu to oznámila několik dní předem. Asi nic. S tím by nemohl nenadělat vůbec nic. Ale nejspíše by tohle Sofie nikdy neudělala, nejdříve by ji zajímal jeho názor a pak by teprve vyhodnocovala, zda má či nemá jet. Ale jak ho moc dobře znala, přimlouval by se, aby nejezdila, přece jen by za ní musel dojíždět celkem dálku a mohl by tam být jen na víkendy. Takže na závěr by Kathe nikam nejela a držela by se jejich klasických stereotypních článků. Zjednodušeně má rozchod i dobrou stránku. Nemusí se ohlížet, zda by jí někdo ovlivňoval rozhodnutí do budoucna. Možná že to přeci jen znamená nový krok, do nového a krásného života.