Příchod bouře

Den před bouří

Když projížděla Pražskou bránou v Kouřimi, ucítila cosi zvláštního, něco, co nepocítila nikdy jindy. Možná to byla hloupá myšlenka, ale pocítila tajemnost a trochu špatnosti. Přemýšlela v tu chvíli nad tím, že se vrátí odkud přišla a už nikdy nepřijede do tohoto městečka. Opravdu to tak chtěla udělat, ten nutkavý pocit ji nutil to otočit a odjet pryč, zpět do Prahy, tam si sednout za počítač a psát o tom samém co do teď, ale nakonec ji pocit zvědavosti přemohl.
,,Ne, musím začít znovu a tohle je jen pocit strachu na začátku všeho, zlepší se to, určitě." řekla si Sofie nahlas v autě, aniž by si uvědomovala že má otevřené okénko a stačilo by mít pouze dobrý sluch, aby to kdokoliv zachytil. Co by si o ní tak řekli? Začali by si šeptat mezi sebou, jak je divná a co tady chce, co ji sem tak moc táhne, zrovna tam kde při bouři umírají lidé, a kdo jí to vlastně řekne? A uvěří tomu? Tak mladá dívka? Bude věřit babským povídačkám, aniž by si hluboko v hlavě neřekla že jsou to podivíni a že by se jen opravdu měla vrátit odkud přišla. Takto by se na ní lidé dívali, přesně s takovými myšlenkami, a ona by si spíše myslela, jak moc špatně oblečená a nalíčená je, protože by si ty pohledy nedokázala jinak vysvětlit. 

Projížděla ulicí, až se dostala na veliké a pěkné náměstí, neposkvrněné a mírumilovné. Mladé dívky si u fontány na telefonech ukazovaly jejich nové klučičí úlovky a smály se jedna druhé, co si to zase našly za šeredy. Lidé chodili do samoobsluhy, k bankomatu či pouze jen po parku. Do muzea či na zmrzlinu. Milovala ten čerství vzduch venkova a vůni stromů. Cítila z nich osvobození a čistotu, že se ty stromy netrápí nadměrně špatným zacházením s nimi, ba naopak, pečovalo se o ně opravdu dobře.

Projela kolem muzea a na konci zabočila do leva ke kostelu, zajela za něj na menší parkoviště, kde zaparkovala své auto. Už na ní čekal celkem pohledný kluk. I když si říkala 

,, Jo hochu, jsi hezký, to nepopírám, ale teď mám až moc zlomený srdce, na to ho dát někomu jinému." Pořád myslela na svého ex, pořád doufala že se to spraví. I když v hloubi duše věděla že už se nic takového nestane. Při zajetí mezi dva pruhy na parkovišti jí proběhlo v hlavě, že i tak může začít od znovu a změnit úplně vše. Lásku, kterou cítila už možná nikdy nikomu nedá, ale od povyraženíčka jí nic nebrání. Ba naopak, v tuhle chvíli vidí krásného muže, s trošku tmavší pletí, kudrnatými vlasy jako by mu je sám anděl kudrlinkovatěl. Měl nádherné modré oči, ale to nemění fakt na tom, že z nich šel strach a na druhou stranu i klid. Je to opravdu komplikovaný pocit, jako by v nich něco skrýval, něco opravdu tajuplného, ale i tak kouzelného. Každopádně byl oblečený tak nějak normálně, měl zelenomodrou košili, s džíny a hnědý opasek, který ladil se stejným odstínem jeho tenisek. Které všeho všudy bylo viděl, že moc rád nosil. Měl je docela od bláta a chvíli se Kate naskytla v hlavě myšlenka, že moc s hygienou kamarád nebude. Tohle si myslela až do výstupu z auta, když však došla ke krásnému modroočku blíž, ucítila nádherný parfém a uslyšela uším lahodící hlas. Měl hlas hluboký, ale přes to příjemný, když promluvil, ucítila klid a pokoj, ale pořád z něj šel obrovský respekt. 

,,...jo a jinak se jmenuju Tobiáš." V tu chvíli si Sofie uvědomila, že mezitím co přirovnávala jeho hlas k houslím, on celou dobu mluvil a pravděpodobně jí říkal něco důležitého. Samozřejmě že se zase neskutečně zamyslela a nechala ho tam stát, s nataženou rukou na potřásání a lehkým nervózním úsměvem.

 ,,O, promiň, Sofie, moje jméno je Sofie." Potřásla mu rukou nazpět a trošku se ušklíbla, aby nevypadala tak trapně, i když to už vlastně asi vypadala, a to dost jasně. Taková ta trapná Pražačka, co znala jen obchody pod domem a mít všechno hned, bez ohledu na ostatní. Cítila tu tíhu trapnosti, jak jí svírá v hrudi a cítila jak jí z toho trošku chladnou ruce. Tobiáš ji ale chytil za rameno a jako by tyto negativní myšlenky odebral, jako by se jí dotknul a ona si byla najednou jistá sama sebou a neřešila vůbec to, že by jí před chvílí sžíral pocit trapnosti. Bylo to dost divný, po jednom dotyku neznámého člověka se jí začne měnit absolutně nálada, a to k dobru, ale pořád cítila, že jak jí mohl špatný pocit vzít, že by jí ho mohl vrátit, a to v mnohem větší míře, než ho měla předtím.