Thirteen

2. kapitola

,,Ne." Řekla jsem a začala se hystericky smát. ,,Nejste moje matka." Nebylo možné, že by členka avengers byla mou matkou. Nechtěla jsem tomu věřit. ,,Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to pravda. Musíš mi věřit."

,,Běžte pryč." V tuhle chvíli jsem chtěla jen ať odejde. ,,Cože?" Asi nečekala, že jí vyhodím. ,, Vypadněte z mého domu!" V očích se mi objevily slzy. ,,Všechno, co jste řekla jsou jen lži!" Po tvářích mi steklo pár slz. Nevěřila jsem jí. Nechtěla jsem jí věřit.

,,Nech mě, abych ti to vysvětlila."  Podívala jsem se na ní uslzenýma očima. Vyzvala jsem jí aby pokračovala,,Když jsem byla dítě, cvičili mě v Rudé komnatě, v Rusku. Na konci jsme musely projít závěrečným rituálem.Byla to sterilizace." Na chvíli se odmlčela a já měla čas se na něco zeptat.
,,Jestli jsi byla na sterilizaci, tak, tak jak jsem se"
Nenechala mě domluvit. ,,Znásilnění. Těsně před sterilizací."

Rychle vstala a odešla z kuchyně. Ještě chvíli jsem se koukala před sebe. Snažila jsem se nerozbrečet se. Bylo mi jí líto. Nikdo by si tohle neměl prožít.

Zvedla jsem se že židle. Rozešla jsem se směrem k obývacímu pokoji.  Stálá před oknem. Došla jsem k ní a všimla si že má na tvářích stopy od slz. Objala jsem jí. Nic jiného, co bych mohla udělat mě nenapadlo. V první chvíli strnula, ale po chvíli mě objala zpátky.

,,Takže můj otec není on." Neptala jsem se. Odpověď byla jasná. ,,Musela jsem tě chránit. Proto jsem tě dala k agentu Jacksonovi. Mrzí mě to." Přikývla jsem. 

Už jsem ani neměla chuť brečet. Je super, že jsem našla po třinácti letech svoji matku. Spíš ona našla mě. Mrzelo mě, že mi celý život lhali, ale jsem ráda, že je moje matka zrovna Black Widow.

,,Měla by sis sbalit. Počkám tady." Beze slova jsem odešla.

V pokoji jsem si vzala ten největší kufr, co jsem našla. Začala jsem si vyndavat nějaké oblečení ze skříně, které jsem si chtěla vzít. Většinou bylo v černé barvě. Elegantní a ladí ke všemu.

Jakmile jsem měla oblečení v kufru, přešla jsem ke knihovně. Vybrala jsem si jen moje nejoblíbenější tituly. Bylo jich jenom deset.
Úhledně jsem je poskládala na oblečení a poté jsem zabalila i elektroniku a další důležité věci.

S kufrem a kabelkou jsem sešla ze schodů kde na mě čekala Natasha. Matka, opravila jsem se v duchu.

,,Už jsem připravená."  Beze slova se otočila a šla ke dveřím ven. Já ji následovala. Vyšly jsme vstříc bouřce. Auto bylo naštěstí hned před domem. Moje věci jsme daly do kufru.

Po chvíli jízdy jsem promluvila. ,,Kam jedeme?"
,,Chci tě někomu představit." dál se plně soustředila  na řízení.

Nějakou dobu jsme mlčely. Opatrně jsem si opřela pravou nohu o palubní desku. ,,Tu nohu dej dolů, co kdybych nabourala."

Pro sebe jsem se usmála a nohu dala dolů. Můj první šok se začal vytrácet. Nakonec by to nemuselo být tak hrozné. Všimla jsem si, že sjíždíme na vedlejší silnici směrem z města.

Venku přestávalo pršet a občas vysvitlo slunce. Hluky a světla města se začaly vytrácet.

,,Za chvíli tam budeme." podívala jsem se na ni. ,,Budeme tam přes noc."