Break the Silence

Break the Silence - Prolog

Když se člověku stane něco špatného, stále doufá, že je to jen zlý sen, ze kterého se brzy probudí. Noční můra, která se skrývá jen v zákoutí jeho mozku. Jenže bohužel, špatné věci se nestávají jen ve snech. Jsou součástí našeho života, ať chceme, nebo ne. Život nám sám naloží, a my se s tím musíme nějak vypořádat, i když ne vždy je to jednoduché.

A to dělám já, už skoro rok. Snažím se každý den vstát z postele a prostě žít dál, jako by se nic nestalo. Stále to bolí. Ztráta milovaného člověka podle mě nemůže nikdy úplně přebolet. Ale kdybych se uzavřela sama do sebe, zůstala doma a nic nedělala, ničemu by to nepomohlo. Adam by pro mě tohle nechtěl.

Bylo nám devatenáct, když jsme se potkali na vysoké škole. Oba jsme studovali žurnalistiku na Losangeleské univerzitě, já v té době byla spíš tichá, přátelská holka, která se nejdřív potřebovala rozkoukat. Se svými tmavými vlasy a tuctovou postavou jsem nějak nevyčnívala. Adam byl pohledný, vysoký, modrooký blonďák, vždy veselý a rád bavil své okolí. Byla to láska na první pohled, i když jsem nikdy nepochopila, proč si vybral zrovna mě. Vždy mi na to říkal: „Protože žádná není taková, jako jsi ty, Ellie. Doplňujeme se."

Vztah nám vydržel i po studiích, kdy jsme začali pracovat. Adama vzali do jedné vydavatelské společnosti, kde pomáhal spisovatelům s vydáváním knih a vším, co se toho týkalo. Když našel nějaký talent, a na ty měl vždy dobrý čich, pomohl mu dotáhnout vše do konce. Tahle práce ho naplňovala, byl šťastný. Díky němu jsem to i já dotáhla tam, kde jsem teď. Pomohl mi se prosadit, jeho optimismus mi pomohl v těžkých začátcích, než jsem se sžila se svou novou prací, a já mohla dělat, co mě baví – psát články pro jeden losangeleský časopis. Vždy jsem si představovala, že přesně takovou práci budu jednou dělat.

Ani ne rok po ukončení školy jsme se vzali. Budovali jsme si kariéru, koupili si dům, volné chvíle jsme trávili spolu a plánovali další budoucnost, rodinu. Ale náš společný život netrval tak dlouho, jak jsme si představovali. Rodinu se nám nikdy založit nepodařilo.

Na ten den, nikdy nezapomenu, i když začal úplně obyčejně. Byl pátek, měli jsme s Adamem dnešek strávit společně doma. Když jsem ráno vstala, venku hustě pršelo, přestože byla polovina května. Vydrželo to až do odpoledne, takže jsme se váleli a koukali na televizi s náloží dobrého jídla. Byly skoro čtyři hodiny, když Adamovi zazvonil telefon. Stopla jsem film, aby si mohl hovor vyřídit. Odešel do kuchyně, ale i tak jsem slyšela, jak mluví s jedním ze svých klientů.

„Ne, prosím neříkej mi, že ještě teď chceš jet do vydavatelství." Podívala jsem se na něj a našpulila nesouhlasně rty. Věděla jsem, že kdyby to nebylo důležité, nejel by tam.

„Brzy se vrátím, slibuju. Jeden klient potřebuje na poslední chvíli dořešit nějaký problém. Počkalo by to do pondělí, ale nejsem si jistý, že bych si na něj našel čas, mám toho spoustu na programu." Dal mi pusu na čelo, než vyběhl schody nahoru, aby se mohl obléct do skvěle padnoucího obleku.

Chvíli jsem trucovala, než jsem vyšla nahoru za ním. Našla jsem ho, jak v ložnici stojí u zrcadla a rovná si kravatu. Přišla jsem k němu a zezadu ho obejmula. „Tak fajn, ale zítra připravuješ snídani, tak se na to připrav."

S úsměvem se ke mně otočil a políbil mě. „To beru. Musím běžet, budu se snažit být brzo zpátky."

„Dobře, dávej na sebe pozor, jeď opatrně. Celý den prší." Pohladila jsem ho po tváři.

„Samozřejmě." Znovu mě políbil. „Miluju tě, Ellie."

„Já tebe taky." Usmála jsem se. „Než se vrátíš, tak budu taky pracovat."

„Dobře, a zítra vyrazíme někam na výlet, aby nás nemohl nikdo rušit." Cvrnknul mě do nosu, než se odebral k odchodu. Ještě ode dveří mi poslal vzdušný polibek. Stála jsem na schodech a skrz okno sledovala, jak spěchá k autu, aby nezmoknul.

To byl ten moment, kdy jsem ho viděla naposledy. Zatímco já šla do pracovny, abych mohla na laptopu pracovat na jednom ze svých článků, Adam se sešel se svým klientem. Schůzka netrvala dlouho, kdyby vše proběhlo, jak mělo, byl by doma během pár hodin. To se ale nestalo. Na zpáteční cestě ho auto, které dostalo na dálnici smyk vytlačilo ze silnice. Jeho auto prorazilo svodidla a zastavilo až o strom, který ten prudký náraz nevydržel a prasknul vejpůl.

Když už se nevracel několik hodin domů, dělala jsem si velké starosti. Nebral ani telefon, ale to se stávalo často, když byl s klientem. Bylo skoro devět večer, když jsem uslyšela zastavovat auto před domem. Vyběhla jsem z hlavních dveří, v domnění, že je to můj manžel, i když pořád pršelo. Místo něj ale z policejního auta vystupovali dva policisté. A od té chvíle už si pamatuju jen útržky. Řekli mi, že Adam měl smrtelnou nehodu, a já se v tu chvíli složila. To nemohla být pravda.

Probudila jsem se až v nemocnici, netušila jsem, kolik zatím uběhlo času, ale museli to být alespoň dva dny. Když mi začali docházet souvislosti a já u sebe viděla svoje rodiče, kteří jinak žili v New Yorku, nemohla jsem přestat brečet. Byli tu i jeho rodiče a sestra s rodinou. Můj život se úplně zhroutil. Bez Adama nemělo nic smysl, netušila jsem, jak budu dál žít, když on už není.

Moje máma se mnou zůstala v našem domě další tři měsíce, které pro mě byly nejhorší v mém životě. Z pohřbu si skoro nic nepamatuju, dny se mi slily do jedné šmouhy. Potřebovala jsem čas, než jsem se trochu sebrala a uvědomila si, že takhle to dál nejde. Věděla jsem, že on by nechtěl, abych jen seděla doma a trápila se.

Začala jsem zase pomalu fungovat, uklidila s mámou dům, některých věcí jsem se zbavila, některé jsem si nechala. Začala jsem zase chodit do práce, na procházky do přírody, začala jsem běhat. Mámu jsem poslala domů, byla jsem jí hrozně vděčná za všechno, co pro mě udělala, abych měla svůj čas na smutek a na vzpamatování se.

Další půlrok mi trvalo srovnat se. To, co se nám stalo mě hrozně změnilo. Ale věděla jsem, že Adam se na mě dívá seshora a hlídá mou cestu, abych po ní mohla jít dál a naučit se postarat sama o sebe.

Věděla jsem, že na něj nikdy nezapomenu. Ale taky jsem věděla, že život musí jít dál. Že já musím jít dál.