Break the Silence

Break the Silence 2.

Sledovala jsem, jak si ten mladý muž sedl ke stolu naproti mně. „No, myslím že s tím teď nic opravdu neudělám. Díky, že jste mi pohlídala věci." Usmál se na mě.

Zvedla jsem obočí a zasmála jsem se. „Jak můžete být tak milý na někoho, kdo vám tohle způsobil?" Ukázala jsem na jeho polité kalhoty. „Ještě jednou se omlouvám, tady máte novou kávu a dortík jako omluvu. Snad vám to aspoň obalí nervy." Usmála jsem se na něj.

„Proč bych neměl být milý? Vy jste za to nemohla, taky jsem nekoukal před sebe, tak si z toho nic nedělejte. Ale tahle omluva se mi moc líbí." S úsměvem si vzal vidličku a nabral kousek dortu.

Až teď jsem si ho mohla trošku prohlédnout. Měl krátké vlasy obarvené na blond, které mu vyčuhovaly pod kšiltovkou. V obličeji měl několik piercingů, ale jinak vypadal velmi pohledně. Jeho hnědé oči se teď upřely na mě, takže jsem já pohled sklopila ke stolu. „Jste mi nějaký povědomý. Neviděli jsme se už někde?" zeptala jsem se, abych prolomila ticho a nějak vysvětlila, že jsem si ho prohlížela.

„To nevím, nemyslím si." Pousmál se, než si do pusy nacpal další kousek dortu. „Promiňte, jsem Bill."

„Ellie." Představila jsem se. „No, nebudu vás už rušit, myslím že jsem pro dnešek napáchala už dost škod." Začala jsem se znovu zvedat k odchodu, tentokrát opatrně. „Ještě jednou se omlouvám."

„Už se neomlouvejte." Mávl znovu rukou. „Nechcete si dát ještě něco se mnou?"

Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě na něj pohlédla. Nechápala jsem, proč by chtěl se mnou ještě trávit čas. „Měla bych už jít." Řekla jsem nakonec.

„Dobře, tak snad příště, Ellie. Doufám, že se ještě potkáme." Znovu se na mě usmál. Stoupnul si, aby mi potřásl rukou. „Jsem rád, že jste mi kalhoty polila zrovna vy."

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „To nezní úplně jako lichotka, ale obdivuji váš optimismus." Oplatila jsem mu úsměv. „Tak nashle, Bille."

„Nashle, Ellie." Rozloučil se se mnou.

Když jsem vyšla ven, zhluboka jsem se nadechla. Otočila jsem se, a skrz výlohu jsem se naposledy podívala na toho muže. Nedovedla jsem si představit moc lidí, kteří by po takovém incidentu byli takhle milí, jako on. Bylo to divné, ale na druhou stranu jsem byla raději, než kdyby na mě byl nějak nepříjemný. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vyrazila na cestu domů. Přede mnou byl víkend a já se těšila, že si pořádně odpočinu.

Víkendy jsem většinou trávila doma. Uklízela jsem, odpočívala a sem tam si chodila zaběhat do parku, který byl nedaleko od mého domu. Nejsem žádný sportovec, ale zjistila jsem, že při běhu si skvěle odpočinu a utřídím myšlenky, takže jsem se snažila alespoň o sobotách nebýt lenoch a trochu se hýbat. Ani tato sobota nebyla výjimkou, odpoledne jsem se sportovně oblékla, nasadila si sluchátka a vyrazila ven. Venku bylo příjemně, naštěstí už nepršelo a chodníky a cestičky v parku byly suché. Trvalo to dobrou půlhodinku, než jsem začala ztrácet dech a být unavená. Zpomalila jsem, až jsem úplně přešla do chůze. Zastavila jsem se u malého jezírka, kde tři malí kluci házeli kamínky do vody a bavili se tím, kdo dohodí dál. Zvedla jsem pohled k jejich maminkám, první, co mě napadlo bylo, jaký by to byl asi pocit stát mezi nimi a sledovat své dítě? Jenže to asi nikdy nezjistím. Nedokázala jsem si představit, že bych založila rodinu s někým jiným, než s Adamem. Navíc už mi bylo třicet, nedovedla jsem si představit, že bych se s někým mohla v nejbližších letech sblížit natolik, abych s ním založila rodinu. Dobrá nálada, kterou jsem ještě před chvílí měla, mě najednou opouštěla. Abych zahnala tyhle černé myšlenky, otočila jsem hlavu na druhou stranu od dětí a maminek. Pohled jsem zaměřila na černého buldočka s modrým obojkem, který poskakoval pár metrů ode mě. V tlamičce držel nějakou hračku, se kterou si hrál. Aniž bych si to uvědomovala, hned se mi vrátil úsměv na tvář, byl roztomilý.