Break the Silence

Break the Silence 1.

Byl celkem chladný únorový čtvrteční den. Lehce poprchalo, zatímco jsem procházela ulicí směrem do mé oblíbené kavárny. Musela jsem si sice kousek zajít, ale co bych neudělala pro velký kelímek toho nejlepšího latté.

Vešla jsem do kavárny a zaklapla deštník. Mávla jsem na Tiffany, která dnes byla za pultem. Už jsem se tu znala prakticky se všemi zaměstnanci, ale s Tiffany jsem se tu potkávala nejčastěji, protože pracovala převážně ráno, kdy jsem se tu stavovala.

„Jako obvykle, Ellie?" usmála se na mě Tiff, když jsem se dostala na řadu.

Úsměv jsem jí oplatila a přikývla jsem. „Samozřejmě. A dej mi ještě jednu skořicovou rolku, voní to naprosto božsky!"

Tiffany mi zabalila rolku a podala kelímek s kávou. „Dneska máš šťastný den, je to na účet podniku."

Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. „Prosím tě, ty snad chceš přivést váš podnik na mizinu?"

„Ale no tak, je to jen kafe." Taky se smála.

Už jsem ji znala, takže jsem víc neprotestovala. Zakroutila jsem hlavou a hodila alespoň pětidolarovku do mističky s nápisem „Tips". „Tak děkuju. Ať se ti dnes daří, uvidíme se zase zítra!"

Pobrala jsem si svoje věci a s plnýma rukama jsem se odebrala směrem do práce. Tyhle ranní návštěvy kavárny mi dělaly vždycky radost. Všichni byli moc příjemní, a už jen krátké rozhovory s nimi mi dovedly zlepšit den. Znali jsme se jen povrchově, a tak mi to i vyhovovalo. Nevěděli o mně žádné podrobnosti, stejně tak já o nich.

Z přátel, které jsme dřív s Adamem měli, mi nezůstal skoro nikdo. Byla to hlavně moje vina, stáhla jsem se hrozně do sebe, a je po nějaké době přestalo bavit snažit se navázat se mnou kontakt. Nechtěla jsem s nikým probírat, co se stalo. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo litoval.

Jediný člověk, se kterým jsem se občas vídala, byla Zoey. Po mém návratu do práce jsme se sblížily. Sem tam jsme zašly i na kávu, často jsme se bavily o našem časopise nebo o neutrálních tématech. Byla jsem jí vděčná, že se nevyptává na nic ohledně Adama, protože jsem se ještě nedokázala nikomu otevřít. Vše jsem probírala jen s mámou, před kterou jsem neměla tajemství. A i když bydlela daleko ode mě, často jsem jí volala.

Druhý den ráno jsem se pro kávu stavit nestihla, protože jsem zaspala a sotva přišla do kanceláře včas. Dřív jsem pracovala hodně z domova, ale to mě teď nebavilo, a navíc jsem se tam ráda potkávala jak se Zoey, tak i s dalšími zaměstnanci.

„Ellie, už jsem se bála, že dnes nepřijdeš." Usmála se na mě Zoey, když jsem procházela kolem jejího stolu k tomu mému.

„Ahoj, no jo, zapomněla jsem si nařídit budík. Ale jsem tady a celkem včas." Oplatila jsem jí úsměv. „I když jsem nestihla ani snídani, tak už teď se těším na oběd."

Zoey zalovila v kabelce a donesla mi sendvič. „Jen si dej, mám ještě jeden. Je s krůtí šunkou."

„Ty jsi poklad! Za to tě zvu odpoledne na kávu, jestli máš čas." S chutí jsem se zakousla do sendviče.

Zoey se smíchem přikývla, než se šla věnovat svým povinnostem. „Beru tě za slovo!"

Po práci jsem Zoey vzala do mé oblíbené kavárny. Byla tu opět Tiffany ještě s jednou slečnou, ale tentokrát jsem za vše zaplatila, jak jsem měla. Ke kávě jsme si každá dala i dortík, bez toho by to nešlo. Bylo páteční odpoledne, takže tu dnes bylo docela narváno, ale naštěstí jsme našly volný stůl v rohu.

Posadily jsme se a probíraly naše články, které jsme pomalu dokončovaly. Tohle téma bylo většinou bezedné, protože nás obě naše práce bavila a zajímaly jsme se o podobné věci. Kromě práce jsme ale stihly probrat i spoustu jiných věcí. Zoey mi povídala i o své rodině. Má desetiletého syna a osmiletou dceru. Bavilo mě poslouchat její vyprávění o různých veselých příhodách, které se svou rodinou zažila.

„Oh sakra, musím běžet, Ellie. Úplně jsem zapomněla na čas. Ještě mě čeká nákup a úklid, než se děti vrátí z kroužků." Vyskočila Zoey na nohy, když se podívala na hodinky. Seděly jsme tu už skoro dvě hodiny.

„Jasně, žádný problém. Jen utíkej, nechtěla jsem tě tak zdržet." Usmála jsem se na ni.

„Uvidíme se v pondělí, pěkný víkend!" křikla na mě ještě přes rameno.

„Tobě taky." Dodala jsem, ale spíš pro sebe, než že by mě slyšela. Pobaveně jsem pokrčila rameny a pomalu jsem se taky zvedla. Oblékla jsem si kabát, a když jsem strčila ruku do rukávu, narazila jsem do čehosi, co tam ještě před chvílí nebylo.

Ve vteřině jsem se otočila, abych se podívala, co to bylo, když jsem najednou uslyšela, jak dopadl kelímek na zem. „Sakra!" zaklel muž, který stál kousek ode mě.

„Pardon!" vykřikla jsem okamžitě, káva byla všude. „Moc se omlouvám, nevěděla jsem o vás!" vzala jsem pár ubrousků, které mi zůstaly na stole a podala mu je. Měl pocákané své světle šedé džíny, zatímco na mě přistálo jen pár kapek. Měla jsem na sobě černé kalhoty, na kterých to ani nebylo vidět.

„To nic, v pohodě." Vzal si ode mě ubrousky a marně se snažil džíny vysušit. „No nic, zkusím to vyčistit na toaletě. Pohlídala byste mi prosím věci?" ukázal na stolek hned za tím, u kterého jsme seděly my. Nejspíš právě přišel a než si stihl sednout, skončil jeho nápoj vylitý.

„Samozřejmě. Promiňte, ještě jednou se omlouvám." Zavolala jsem nad ním, když se vzdaloval k toaletám. Byl docela odvážný, když tu cizí ženě, co ho polila kafem ještě nechá věci na hlídání.

„Ellie, všechno OK?" přišla ke mně Tiffany s mopem, aby ten nepořádek uklidila.

„Jsem nemehlo, promiň." Pokrčila jsem rameny. „Můžeš tomu pánovi pak udělat ještě jednu kávu, co měl? Pak ti to zaplatím. A ještě nějaký dezert jako omluvu."

„Jasně, hned to bude." Usmála se na mě. „To se stává, nic si z toho nedělej." Za chvíli mi osobně přinesla novou kávu s velkým čokoládovým dortíkem. „Tady to je."

„Moc ti děkuju." Podala jsem jí desetidolarovku. „Zbytek si nech, jsi moc hodná."

„Ale prosím tě, za málo. Kdyby něco, tak řekni." Mrkla na mě a otočila se k odchodu, když se vracel ten politý muž z toalety. Kalhoty vypadaly pořád stejně, jen teď krom kávy byly mokré i od vody. No, nic jiného se ani nedalo čekat. Snad mě za to nesežere zaživa...