Padá ti korunka, princezno.

I.

Princezna Claudia

„Madam?" „Slečno?" „Pane na nebi, vzbuďte se!". Vyskočila jsem do sedu až se mi lehce hlava zatočila. Do očí mě lehce zaštípala brzké ranné slunce. Kolem mé postele s nebesy se skláněly služky, Marisa a Johanna. „No konečně jste vzhůru, bály jsme se, že jste usnula navěky" povzdechla si Marisa, na které se starosti paláce podepsaly v podobě vrásek, přesto měla na tvářích úsměv. Byla tady už od narození mé starší sestry Chloe. „Už bylo dost rozkoukávání, vstaňte ať Vás můžeme připravit na příjezd rodiny Clarkových." Ne ne ne, já na to úplně zapomněla. Bože, jak můžu být tak roztržitá! zanadávala jsem si duchu. Vylétla jsem z postele rychlosti blesku a už teď se připravovala na kárání od mých rodičů. Krále a královny. Vřítila jsem se ihned do koupelny, kde jsem si rozčesala své světle hnědé vlasy, který mi sahaly těsně nad ramena. Pak už si mě vzaly do parády služebné.

Když jsem byla navlečená v modrých nadýchaných šatech, připravena na nános líčidel, ozvalo se z venku zvonění famfár. Všem v mém pokoji se objevily na tváři zděšené výrazy, včetně na té mé. Na malování prostě nebyl čas. Obula jsem si své střevíce na nízkém podpatku a pelášila jsem, co se dalo. Dnešek bude příšerně chaotický. Běžela jsem do uvítací síně, jen co mi síly stačily. Následně mě, ale můj pekelný oděv zradil. A já se natáhla na podlahu, jak dlouhá, tak široká, ale nebyl čas fňukat nebo koukat na provedené škody. Vtrhla jsem do dveří, modlící se, že tam rodina Clarků ještě nebude.

Pravděpodobně jsem musela cestou rozbít zrcadlo, jinak si nedokážu vysvětlit tu smůlu, která na mě číhala skrz dvě nastoupené, upravené a hrdé královské rodiny, které na mě zíraly s jistým překvapením až uražením. Zařadila jsem se vedle mé sestry a omylem do ní drkla. Hned jsem se uklonila a podívala se celé královské rodině přímo do očí. Hillary Clark, královna, mě sjela jasným pohledem, který všudy všude říkal: „Právě se koukám na nejslabší článek rodiny". A možná měla pravdu, ale jsem až moc hrdá, abych to veřejně někomu přiznávala. Jeremy Clark, král, se na mě podíval o něco shovívavěji, jemu jsem věnovala lehký úsměv. Dále tu byli princové. William a jeho mladší bratr Jonathan, který byl opravdu sladký. Mohlo mu být tak 13 let. Cítila jsem z něj úplně stejnou energii jako ze mě a viděla v něm sebe, když jsem byla v jeho věku. Přesto, že to díky dobré výchově nedával najevo, život u dvora se mi nelíbil a nebyl mu pochuti. Radši by si hrál venku v blátě, než se tady stát v těch trapných kramflecích.

Před příjezdem...

Princ William

Nosem jsem byl zarytý v plánech a mapách. Z transu mě probudilo až to, jak kočár najel na kámen a mírně sebou hrkl. „Už jsem se bál, že si ten nos zlomíš" uchechtl se můj povedený bratříček Jonathan. Zpražil jsem ho pohled. Na tohle tady nemám vůbec čas. Musí se to stihnout, než dorazíme k Mercierovým. Královská rodina, se kterou jsme se rozhodli udělat dohodu. Pár dní u nich zůstaneme, aby si rodiče utužili vztahy v rámci království a následně se matka a otec vrátí do království a mě a mého bratr zde nechají, abychom měli možnost se spřátelit s princeznami. Hlavně tedy s princeznou Chloe, kterou si pravděpodobně budu donucen vzít. Jistě to nevím, nikdo to přímo neřekl, ale pravděpodobně se to ode mě očekává. Jsem nestarší princ, dědic trůnu a ona nejstarší dcera. Osud je zdá se nevyhnutelný.

Už bychom měli být skoro na místě. Ozývají se fámfáry na počest našeho příjezdu. Sbalím všechny z kočáru a společně s bratrem vystoupíme. Rodiče vystoupí z druhé kočáru a čekám na uvítací výbor. Muž v obleku se nás ujme a doprovází nás až ke vchodu, kde nám zbytek služebnictva otevře. Všichni se snažíme tvářit vážně a reprezentativně. Matka mi odjakživa tloukla do hlavy, že první dojem nikdy nevyvrátíš.