Padá ti korunka, princezno.

III.

Princezna Claudia

Oknem komnaty už neprošlo jediné světlo, protože venku panovala černočerná tma. Princátka mi stále ležela v klíně a já se za boha nemohla pod nimi pohnout. Přišlo mi zvláštní, že pro nás nikdo nepřišel, aby nás odvedl na večeři. V tu chvíli jedna služebná nakoukla do komnaty a když viděla scénu, která se ji naskytla před očima zatvářila se opravdu zmateně, ale následně šeptem řekla: „Rodiče mají stále moc práce, chcete se najíst ve vašich komnatách?" „Ano, doneste tři jídla sem do této komnaty" zašeptala jsem nazpátek a služka přikývla a zavřela dveře. Princ Trouba se mi mezitím začal vrtět v klíně a já se rozhodla, že už to stačilo. Pomalu jsem se oběma vyvlékla a bleskurychle jim dala oběma polštář pod hlavu. Přemýšlela jsem, zdali mám zůstávat a hledět, jak klidně spí nebo počkat na jídlo a zmizet, jak je mým zvykem. Uhodli jste správně, mizím. Je pravda, že mě tento pohled lehce chytil za srdce, ale stále je to princ Idiot a to, že zrovna nemůže mluvit, nemění nic na tom, že když může, tak mluví a ještě k tomu jako vůl. Vzala jsem si svůj talíř a štrádovala jsem si to do své komnaty, kde jsem si to o samotě a v klidu snědla.

Princ William

Když jsem se probudil, tak jsem ležel na tvrdé zemi, ale místo v klínu princezny, jsem nyní ležel na obyčejném polštáři. Svýma ospalýma očima jsem se rozhlédl po pokoji a po Claudii ani stopy. Zůstala tu po ní jen její osobitá vůně a večeře pro nás oba. Vzbudil jsem i Jonathana, aby se také mohl najíst a neměl to studené a sám jsem odebral do své osobní komnaty. Venku už byla černočerná tma, takže jsem musel spát opravdu dlouho a večeře nebyla skoro vůbec studená, takže princezna Claudia nás musela opustit teprve před chvilku. Jedno se jí musí nechat, má zlatou trpělivost.

Princezna Claudia

Neustále jsem se převalovala ve své posteli a za nic jsem nemohla usnout, proto jsem se rozhodla zvednout a odebrat na jedno z mých oblíbených míst na hradě. Lukostřelnice. Převlékla jsem z noční košilky do něčeho více vhodného, vzala luk a plížila se ven přes okno. Střelnice byla nejvíce vzdálená v celém areálu hradu, takže nehrozilo, že bych někoho vzbudila či jakkoliv vzbudila rozruch. Plížila jsem se tou temnou nocí až jsem konečně dorazila, kam jsem potřebovala.

Připravila si pevný postoj, natáhla luk a vystřelila. Srdce mi příjemně bubnovalo v hrudi a v žilách proudil adrenalin. Vše jako by se najednou zpomalilo a já viděla, jak můj šíp plahočí až do středu terče. Sama jsem se pro sebe usmála, avšak můj úsměv posmutněl, že nikomu o všech těchto mých schopnostech, zážitcích a pocitech říct nemohu. Otec by vylétl z kůže, kdyby zjistil, že jeho dcera, princezna, si střílí z luku, šermuje, jezdí na koni a vykrádá se oknem ven z paláce. Matka a sestra to sice věděly, ale sami o tom více nechtěly slyšet. Jsem na všechno tak sama! zakřičela jsem si v duchu a nechala jednu neposednou slzu stéct po mé tváři. Najednou přišla další a další a já najednou propukla v tichý divoký pláč. Najednou se, ale ozvala rána a já otřela slzy a potichu se přikrčila a čekala, co bude dít dál.

Princ William

Ani za zlatou bulu sicilskou jsem nemohla zavřít oči. Neustále se mi hlavou proudili nejrůznější myšlenky na princezny, a i když to nerad přiznávám, hlavně o princezně Claudii. Což samozřejmě je hrozně špatně, ona popírá vše, na čem já si zakládám. Elegance, etiketa, reprezentace, poslušnost, dochvilnost. A ona skoro všechno toto postrádá! Jsem z ní tak vynervovaný, že musím jít na vzduch. Projdu okolo stráží, kteří hlídají hlavní vchod a vydám se směrem do zahrad. Ale ale, koho tu nevidím se plížit po noci? Naši „princeznu". Já jsem opravdu prokletý, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč když jdu ven, abych si od ní vyčistil hlavu, tak ji venku stejně potkám. Moje zvědavost je ale nyní silnější, než potřeba mého vnitřního klidu a proto se vydám za ní.

Lukostřelnice? Ta dívka mě nepřestává překvapovat. Nenápadně se schovám za boudu a pouze koutkem oka ji pozoruji. Střílí šípy jak úplný profík. Možná i líp, než kterýkoliv z našich vojáků. Kde se to její výsost naučila? Doslova z ní nemohu spustit oči, rozplývám se nad tím jak silně, nebojácně a nezávisle vypadá. Doslova jsem musel sbírat bradu ze země, ale překvapil mě potok slzy, který se ji objevil na tváři, nezávislost byla ta tam a místo se mi naskytl pohled na raněné zvíře, které potřebuje zachránit. Zahleděl jsem se až moc, že jsem zakopl o kbelík a způsobil poměrně velký hluk oproti tichu, které do teď panovalo a upoutal tak její pozornost. V rychlosti si setřela slzy a hleděla mým směrem. Já se však snažil být nezahlédnut.

Uběhlo možná pár sekund, pár minut nebo hodin, ale najednou ucítím tvrdý náraz na ještě tvrdší zem. Rychle jsem se rozmrkal a viděl na sobě zmatenou princeznu Claudii, která v ruce drží dýku. POČKAT DÝKU? Já věděl, že je šílená! Se zděšením na ní hledím a začnu se s panice v hlase: „Co to ksakru děláš? Okamžitě ze mě slez a nic nezkoušej! Ty blázne jeden!" a začal se pod ní vrtět. Co JÁ dělám? Co tu děláš TY? Přijde ti normální nám tu čmuchat po hradu a ještě mě sledovat? Jak jsem měla vědět, že jsi to ty a ne nějaký vrah nebo zloděj! Mohla jsem tě zabít!" křičela na mě frustrovaně a poraženě zasunula dýku do pochvy. „Pardon, ale nejsem zvyklý vídat princezny, jak se plíží po hradu a střílí z luky." „No tak by sis měl začít zvykat, ale jestli o tomhle někomu něco cekneš přísahám, že tě zabij-„

„HELE, KDO JE TAM?" zařval jeden ze strážných. Najednou ji postihla panika, ona neměla žádný důvod tady být, já jako princ si mohu chodit, kdykoliv kamkoliv, ale ona ne, takže pochybuju, že vůbec někdo ví, že je pryč z komnaty. Strážný se čím dál přibližoval a já čekal, kdy se rozběhne na útěk, ale ona udělala úplný opak. Přirazila mě na zeď a začala mě vášnivě líbat. Byl jsem z toho v šoku, ale po pár nanosekundách jsem z nějakého důvodu spolupracovat. Bylo to dokonalé. Ty její rty přímo pasovaly do těch mých a já cítil tu vášeň mezi námi. „Co si jako myslíte, že děláte?" promluvil na nás strážný a zasvítil nám pochodní do obličeje a ona se v tu ránu naoko překvapeně otrhla a podívala se na něj tím nejvíce nevinným pohledem. „Oh, Vaše Výsosti nevěděl jsem, že jste tu spolu, já já" začal muž koktat. „To nevadí, jenom Vás poprosím ať o tom, co jste viděl nikde ani neceknete. A to ani před králem a královnou. To víte, pane, je to mezi námi dost čerstvé a nejisté a nechceme se ničemu unáhlit. Chápete, že?" pověděla sladce. „Ale jistě, máte mé slovo ehm, ale teď vás poprosím, abyste se odebrali zpátky do hradu." „Samozřejmě, dobrou noc" rozloučila se a mě chytla za ruku a já se přitom stále vzpamatovával z toho, co se tu odehrálo.

Když se ohlédla a viděla, že strážný už tu není tak okamžitě pustila mou ruku se znechuceným výrazem. „Tak to bylo fakt o fous, no nic, tobě taky dobrou noc princi Panici" zakřenila se na mě a začala šplhat po stěnách hradu až na svůj balkón." „A dveře nevedeš?" „Dveřmi jsem neodešla, takže jimi nemohu ani přijít, sbohem." A já tam stále stál jak přikovaný a snažil se vše zpracovat, následně jsem se rozešel zpátky do postele a doufal, že tohle vše byl jen fakt špatný sen.