Padá ti korunka, princezno.

IV.

Princezna Claudia

Když jsem vylezla na můj balkón ještě jsem se stihla ohlédnout na prince Tupce. Co jsem to sakra udělala? Bylo tisíce lepších způsobů, jak situaci se strážným vyřešit, ale ne já ho musela políbit! Věnovala jsem svůj první polibek někomu jako on. Neříkám však, že nebyl dobrý. Byl krásný, něžný a zároveň vášnivý, ale stále to nemění nic na tom, že on je vše, čím opovrhuji. Je to sukničkář, egoista, myslí si, že ví vše nejlépe, je jako vystřižený z knihy o etiketě a má moc dokonalé hnědé oči! Prostě jedno velké ne. A aby toho nebylo málo, on sám mnou také opovrhuje. Nejsem pro něj nic víc, než méně krásnější, méně chytřejší, méně elegantnější, méně vychovanější z královských sester. Oh co, když se mu ani ten polibek nelíbil?! Vážně Claudie nad tímhle teď budeš přemýšlet? musela jsem se okřiknout v duchu, jinak nevím, jak dlouho by mohl ještě tenhle vnitřní boj trvat.

Zalezla jsem pro jistotu do postele a doufala, že se ráno vzbudím a zjistím, že vše byl jen špatný sen.

--

Spoiler! Nebyl. Ráno mě opět probudila Marisa, která se mnou třásla, div ze mě duši nevytřásla. „Princezno, vstávejte, přijdete pozdě na snídani!" křičela na mě služebná. Otevřela jsem oči a než jsem se stihla vzpamatovat, Marisa už mě táhla z postele na židli, kde mě začala líčit, česat a jednoduše dávat do kupy, následně mě navlékla do bílých jednoduchých šatů. „Běda, jestli si ty krásné bílé šaty zašpiníte, jinak budete po celý rok chodit v pytli od brambor." řekla naoko výhružně Marisa. Já se na ní jen sladce usmála a řekla: „To by mi, ale vůbec nevadilo". Po zpražení Marisy pohledem jsem se zvedla a odkráčela na snídani. Nebylo zas tak pozdě, takže dneska jsem si sprint odpustila. Ale poté, co jsem narazila na chodbě na Williame, jsem litovala, že jsem nešla radši běhat maraton. „Dobré ráno" pozdravila jsem a oči měla upřené do země. „Vskutku dobré, že?" odpověděl a nepřestával se culit. Jistě jemu se to culí, když nepřišel o svůj první polibek s pitomcem. Přikývla jsem a pokračovali jsem bok po boku ve cestě do jídelny.

„Promluvíme si o tom včerejšku nebo budeme dělat, že se to nestalo?" řekl a zněl lehce nervózně. Toho jsem musela využít a ukázat, že to on je tu na pochybách, ne já. „Myslím, že nemáme o čem mluvit. Byla to jen pusa. Nic víc. Nic to neznamenalo. Pouze jsem potřebovala zachránit situaci, ale jelikož jsi tu, aby si se dvořil mojí sestře, tak budeme dělat, že se to nestalo, dobře?" řekla jsem co nejpevnějším a nejsebevědomějším hlasem, jaký jsem dokázala a myslím, že mi to sežral i s navijákem, protože jeho výraz, vážení, stál fakt za to. V průběhu našeho dialogu, jsme dorazili do jídelny, kde už všichni byli usazeni a my jsme se k nim přidali jakoby nic.

V průběhu snídaně se rozeznělo cinkání skla, byl to otec, který vidličkou ťukal do sklenky na víno a dal tím jasně najevo, že má důležité oznámení. „Vážení Clarkové, jsme velice nadšení, že jste nás přijeli navštívit a stmelit tak naše vztahy i království. Jak víte, plánuje se ples, který měl být původně až za dva týdny, ale byla by velká škoda, kdybyste Vy jako hostující král a královna zde v této době nebyli. Proto jsme se rozhodli, aby se ples posunul a bude se konat už za tři dny. Ale to stále není to nejlepší, moje žena přišla s úžasným nápadem nechat organizaci plesu na našich dětech, aby měli možnost se lépe poznat a ukázat, že umí spolupracovat".

Já nemohla popadnout dech. Zaprvé Clarkovi mě uvidí na plese, zadruhé ten ples musím zorganizovat, a navíc s princem Křupanem, s mojí dokonalou sestrou a Jonathanem. Pojďme se podívat na předpověď počasí, tento týden bude studená fronta, mírné přeháňky, následně za tři dny očekáváme pohromu. William a Chloe po sobě házeli zasněné a láskyplné pohledy. Musela jsem z toho otočit oči v sloup. Nejradši bych něco namítla. Nejradši bych odkráčela do jiné místnosti, nebo lépe do jiné země, ale nedá se nic dělat. Dneska budu potřebovat trénink, abych ze sebe tu frustraci dostala.

--

„Musíš mít pevnější těžiště, takhle s tebou každý zamete" řekl Ressier a přitom na mě koukal shora, protože jsem ležela rozplácnutá na žíněnce. Já se však nedala. Ve mně plál oheň a vztek. Obmotala jsem se mu kolem nohy a sundala ho k zemi. Tak zvané kouzlo překvapení. Trenér se na mě hrdě podíval a řekl: „No vidíš, že nejsi takové dřevo. Říkal jsem ti, že ti půjde boj i bez meče, protože ne vždy u sebe budeš mít meč, aby ses bránila, opravdu výborné, ale na tom těžišti ještě zapracujeme." Hahah, fakt vtipné, jako by mě někdy někdo nechal bojovat, ať už s mečem nebo bez. Maximálně tak hrnkem od čaje. „Dneska už končím. Jsem strhaná a unavená." „A nechceš mi nejdřív říct, co tě trápí?" zeptal se zvídavě Ressier. Jak to, že to vždy ví? „Máme pořád ten ples, co se tu bude konat. Já, Chloe, princ William a prince Jonathan. Lepší zábavu si nedokážu představit. Navíc se za nimi musím ještě zastavit a říct jim, že mi vůbec nebude vadit, když mě do toho nezapojí, že se nechám ušetřit jejich cukrování, pusinkování a šišlání" řekla jsem a prsty naznačila imaginární šavli. Trenér se jen pousmál: „Třeba to nebude tak hrozné. Clau, víš, že já nejlíp vím, že tvůj život není na zámku v nadýchaných šatech, ale stále si se takhle narodila, a to k tvému životu patří. Ber na vědomí, že máš mnohem víc možností než kdokoliv jiný." Zandal mi otcovsky pramen za ucho. Já se na něj chápavě usmála. Vím, že zním sobecky, když si stěžuju na život v takovém přepychu, když jiní by za to dali cokoliv, ale moje srdce to tak necítí. S touhle myšlenkou jsem odešla ze sálu a razila si to do salónku.

„A tahle barva stuh by byla nejlep.. Kde jsi byla? Na tebe čekáme" obořil se na mě William. Kde bere tu drzost? Chloe moc dobře věděla, kde jsem byla a bála jsem, že to naším princátkům vyzradí. „Ty si vlastně měla to sezení s naším učitelem etikety, že? Ohledně knih?" zeptala se na oko sestra. Wow, to jsem nečekala. „Ano, ano, přesně taak. No, co jste mezi tím udělali a s čím mám pomoct?" zeptala jsem se. Chloe na mě střelila zmatený pohled a pronesla překvapeně: „Ty se na tom fakt chceš podíleti?". Pouze jsem přikývla a koukala na náčrtky. A slova se ujal William: „Už máme hotové rozmístění stolů, zasedací pořádek, hudbu a rozmístění stráží. Takže vlastně skoro vše princezno." Při tom oslovení se na mě ironicky ušklíbl a já bych mu nejradši jednu vlepila. „Tak já se mohu postarat o výzdobu a květiny, ty přece ještě nejsou hotové, ne?" „Jo to by bylo hezké" řekla Chloe stále lehce zmateně z mého pracovního nasazení" „Já bych to udělala do zelených a bílých barev. Zelené a bílé růže. A k tomu nějaké pokojové rostliny. Co si o tom myslíte?" zeptala jsem se a snažila se chovat se, co nejzapáleněji. Všichni okolo mě tomu stále nemohli uvěřit, kromě Jonathana. Ten si raději četl knihu. Avšak zvedl oči od stránky a podíval se mě: „Mně se to líbí. Takové neotřelé a neupjaté. Už mě bolí oči z těch neustálých červených růží, zelené a bílé jsou fajn" pronesl a očima se vrátil na rozečtenou knihu. Byla jsem docela nadšená, že můj nápad sklízí ovoce. „Tak to bychom měli, já jdu na kutě. Mějte se vážení!" rozloučila jsem se a odešla ze salónku a nechala za sebou stále překvapené pohledy. Tady vidíte, jak moc velké do mě moje okolí vkládá naděje. Žádné. Až se mi z toho lehce posmutnilo, ale zároveň jsem se cítila tak nezávisle, jak jsem to těm upjatcům nandala. Jeětě cestou do mé komnaty jsem nadiktovala komorné, ať udělá velkou objednávku do květinářství ve vesnici na zelené a bílé růže a k tomu pokojové rostliny. Jednoduše, vše, co je zelené či bílé, ať nám dají. Ráda jsem podporovala naše okolí. Mohla bych sice požádat královského zahradníka, ale radši jsem chtěla dát peníze někomu, kdo za ně bude opravdu vděčný a udělá to s láskou.

S myšlenkou, že jsem se dneska aspoň trochu zachovala jako princezna mi udělalo takové uspokojení na duši, že jsem hned usnula.

Další kapitola! Doufám, že se líbí a pokud máte nějaké návrhy k příběhu, tak je ráda uvítám buď tady v komentářích nebo do zpráv. Ráda si poslechnu jakoukoliv zpětnou vazbu<3