Padá ti korunka, princezno.

II.

Claudia

Čas zmizet. Ve své komnatě jsem si do brašny vzala věci na šerm a vyrazila směr tělocvična. Nemohla bych se v tom oblečení promenádovat po celém zámku a riskovat, že mě můj otec nebo naše velectěná návštěva v čele s princem Tatarem viděla. V gymu jsem se převlékla a můj trenér už byl připraven mě zničit. Ani netuší, co jsem vše dnes musela prožít a jak moc se ve mně hromadila všechna frustrace. Bude rád, když odsuď vyvázne živý. „Do střehu" vykřikl pan Ressier a já se svým mečem v ruce se pustila do boje. V hlavě jsem se snažila všechny negativní myšlenky přenést do síly úderu. První, druhý. Rána a Au. Ležím na zemi. To jsem mu to moc nenadala. „Zvedej se". Možná pan Ressier zní jako tyran, ale mimo tréninky je to jeden z mála, se kterým si rozumím. Beru ho jako strýce, jednoduše jako součástí rodiny. Z části mě vychovával, když rodiče neměli čas, což bylo dost často. Zvednu se a postavím se připravovaného postoje.

„Do střehu!" Opět šermuji jak smyslů zbavená. Už cítím, jak ho mám na lopatkách. Hodím salto vzad, abych se vyhnula úderu. Z mého výrazu je vidno, že dnes to nebude podle běžných pravidel. Pan Ressier se usměje a na mou hru s radostí přistoupí. Najednou se boj strhává všude jen ne, kde by správně měl být. Využíváme všechny možnosti tělocvičny. Kruhy, žebřiny, kozu. Opět uhnu a udělám manévr, který Ressier nečeká a najednou mám v ruce dva meče. „Skvělé zakončení" řekne a poplácá mě po rameni. „A teď mi řekni, co tě trápí" přitom poplácá místo vedle sebe na žíněnce. Vidíte? Já vám říkala, že je to i člověk! „Clarkovi přijeli. Královna se na mě kouká jako na něco podřadného, a to ani nemluvím o jejím synovi. Bože, jak ten mi pije krev a to tu ani není den. Zbytek rodiny je asi v pohodě, ale je to už teď unavující" vychrlím a plácnu sebou na žíněnku. Trenér mě otcovsky pohladí po hlavě a řekne: „Claudi, jsi silná a nespoutaná žena, jsi jiná než ostatní princezny. Máš v sobě více síly a odvahy než kdejaké princátko. To jestli to ten princ nevidí je jeho problém, on se najde někdo jiný, kdo to uvidí. Neboj, to slibuji". Trochu zaskočeně se na něj podívám. „Ale já nepotřebuji, aby to nějaký princ Trouba viděl! O to mi vůbec nejde. Chci, aby to viděla má vlastní rodina. Na názoru té rodiny mi nezáleží a ještě míň mi záleží na jeho názoru". Z nějakého důvodu se trenér potulně usměje. Na to nemám už. 

Zvednu se a jdu se převléct do převlékáren v gymu. Umyju si obličej a navlékám se do šatů. „To je tak stupidní zapínání" durdím se nahlas, když v tom na mě promluví hlas. „Není stupidní spíš ten, kdo si ho neumí zapnout a ještě si nechává otevřeno?". Otočím se a kordem se zapíchnu do hrudníku majitele hlasu. Když mu pohlédnu do tváře, najednou se mi z plic vytratí všechen vzduch. Když jsem stále v této bojové pozici, docházíme, že společně s nedopnutými šaty a moji malou výškou nepůsobím žádný strach ani s kordem v ruce. „Co tu děláš?!" vykřiknu a zbraň schovám za zády. „No tvoje sestřička už musela na hodinu etikety, rodiče něco řeší s tvými rodiči, tak jsem se rozhodl se vydat do vaší posilovny. Následně tu však najdu tebe, jak se tu obnažuješ. Musím ti pouze říct, že nemám zájem a co tímto sleduješ." dokončil své vyprávění a já na něj jen doslova čumím s vyvalenýma očima. „Co si to dovoluješ? Pan Blbvýsost z Troubelína si snad myslí, že mu každá padne k nohám a svět se točí kolem něj, nebo se cestou silně udeřil do hlavy" svou vtipnou řeč zakončím úsměv a dělám, že stále nejsme rozhozená z toho, co řekl předtím. „Velice pěkná přezdívka, mám rád přezdívky" usmál se na mě, ale spíše samolibně než pobaveně. Idiot. Najednou se ke mně přiblíží a pomalu mezi námi není žádná mezera. „Mohu ti pomoct s šaty?" zeptá se lehce odměřeně, jakoby si teprve teď uvědomil, že před ním stojím prakticky polonahá. „Ehm, jo dobře, jestli by si byl tak hodný" řeknu a otočím se. Najednou na svých zádech cítím lehké doteky konečků jeho prstů. Pomalu zavazuje každou stuhu a přitom se jednou rukou stále dotýká mých zad. Zdálo by se to jako něco intimního a možná až romantického, kdyby to nebyl tento tupec. Šaty dováže a odstoupí. Hotovo. Když se na něj otočím, jako bych viděla v jeho tváři lehké začervenání. Tak teď nechápu. Jednou se chová jak postrach všech ženských sukní a pak se náhle chová jak kluk, který se s dívkou naposledy políbil na pískovišti. Kývnu na důkaz díku, vezmu si věci a odcházím.