I hate Klaus

3. kapitola

„Zlatíčko, neboj, já se brzy vrátím, ale tady strejda Stef tě pohlídá," opakovala jsem. „A proč odjíždíš?" ptal se a oči se mu zaleskly od slz.

„Jedu se podívat za tátou," řekla jsem tiše. „jestli to dobře dopadne, tak tě vezmu taky, ale teď musíš být hodný," šeptala jsem a nepřestávala ho hladit po zádech, když byl v mém objetí. Pomaloučku přikývl. „Brzy se vrátím, neboj,"

Naposledy jsem si přehrála tento rozhovor. Opět jsem stála na prahu Mystic Grillu. Opatrně jsem vešla dovnitř. Proč se toho sakra bojíš? Je to jedno. Zkontrolovala jsem mobil, ale nebyla tam žádná zpráva. Nakonec jsem napsala Stefanovi a Katie:

V pohodě jsem dorazila – Bridget.

Bylo tu hodně narváno, což nebylo moc zvykem. Za barem stál Matt. Na tváři se mi rozšířil úsměv. Za těch osm let byl úplně jiný, vypadal mužněji a krásněji. Já jsem stále stejná. Nijak nestárnu.

„Čau," pozdravila jsem nejistě.

„A-ahoj," vykoktal. „Měla bys odejít, bude se tu konat oslava narozenin," dodal po chvíli, když se vzpamatoval.

„Nebudu dělat problém. Třeba si sednu k támhle tomu stolu a ani neceknu. Nebo nějak pomůžu," nabídla jsem se okamžitě.

„To není dobrý nápad..." řekl protáhle.

„Proč?" ptala jsem se nechápavě. „No to je jedno," řekla jsem, když se nijak neměl k odpovědi. „A kdo má narozeniny?" ptala jsem se dál.

„Hope," odpověděl tiše. „Prosím běž. Jinak mě zabije, že tu jsi," poprosil. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale poslechla a odešla. Vrátila jsem se k autu, které jsem zaparkovala před restaurací, hodila do něj tašku, zamkla a šla se projít. Došla jsem k lesíku, kde mě pohltily stíny stromů. Slastně jsem zavřela oči a zaklonila hlavu. Byla tma a úplné ticho. Užívala jsem si ten pocit. Vyrušil mě pláč. Pláč dítěte. Přerývavě vzlykal a snažil se nadechnout. Potichu jsem šla směrem, odkud se ozýval. Už z dálky jsem viděla zářit růžové šatičky.

„Ahoj, ztratila ses?" ptala jsem se opatrně, aby se tolik nevylekala. Podívala se na mě a přikývla. „Pojď, vezmu tě pryč odtud," nabídla jsem se. Byla malinká maximálně sedm let, nelámala si hlavu, jestli ji chci ublížit nebo ne a přijala mou nabízenou ruku. „Jak se jmenuješ?" ptala jsem se dál, když se vystrašeně koukala kolem. Aspoň se bude soustředit na můj hlas.

„Hope," pošeptala.

„Máš dneska narozeniny!" zajásala jsem tichým hlasem. „Pojď, máš oslavu v Grillu, už jsem tam byla, tak tě tam zavedu, ano?"

„Děkuju," špitla tiše a klopýtala vedle mě.

„A kolik ti dneska je?" ptala jsem se dál.

„Dnes je mi šest,"

„To je krásné číslo. Mám taky synka, kterému je sedm," oznámila jsem. Při zmínce na něho mě bodlo u srdce. Nikdy jsem od něj nebyla na tak dlouho pryč. Nemá to cenu, ještě dneska se k němu vrátím.

„Stýská se vám?" ptala se jistě. Tentokrát jsem pouze přikývla. „To je jediné, co vždy poznám," hlesla.

„Jak to myslíš?"

„Jsem něčím speciální, jako každý v tomhle městě. Dokážu se vcítit do jiných. Je to jako bych četla myšlenky. Zrovna jste přemýšlela o tom, zda se vrátit do Francie," když to dořekla, tak jsem na ni koukala s otevřenou pusou. Mluvila jako dospělý člověk a vůbec ne jako šestiletá holčička. Tohle město tě naučí rychle dospět a přežít. „Ne je to tady skvělé. V Mystic Falls jsme skoro pořád, ale taky hodně cestujeme," odpověděla na mou debatu v hlavě.

„Proč si se nevydala za myšlenkami?" ptala jsem se po chvíli.

„Protože je slyším jen, když se někoho dotýkám," vysvětlila a zeširoka se usmála, když zahlédla první světla, která propouštěli méně husté stromy na kraji. „Proč jste sem jela?" ptala se po chvíli.

„Počkej, zlatíčko, prosím s nikým nemluv, že jsi mě viděla, protože by se všechno zhoršilo a já nechci. Zdá se, že já bych to jenom zkazila, tak prosím nikde neříkej, že jsi mě viděla, ani o mém synovi nic, ano?" začala jsem k ní tiše promlouvat.

„Pod podmínkou, že mě dovedete až do baru," přikývla jsem a zase ji chytla za ručku. „Vyprávějte mi o svém synovi," poprosila.

„Je to ten nejúžasnější chlapeček, kterého znám. Lidi ze školy se mu posmívají, protože nemá tátu. Což je absolutní, když má matku, která ho nadevše miluje. Kamarádů moc nemá, ale to se časem, aspoň doufám, změní. Má krásný úsměv a vždy mu v očích září jiskřičky, když je vzrušený a nadšený..." ztichla jsem a zasněně koukala do tmy.

„Taky bych chtěla, aby o mě tak mluvili rodiče," poznamenala.

„Určitě tak mluví. Každý miluje své dítě," řekla jsem. Myšlenkami jsme zabloudila ke Klausovi, ten se tak na své dítě nekouká nebo mé rodiče. Otec mě mlátil a má matka nic nenamítala. Prostě ho nechala... znovu ve mně vzplanula nenávist.

„Tebe nemilovali,"

„Já jsem výjimka," vyvrátila jsem ji to ihned. Už jsme stáli před Grillem. Vešli jsme ruku v ruce dovnitř.

„Hope, sluníčko, kde jsi byla?" z jeho hlasu mi naskakovala husí kůže. Zůstala jsem stát, jak zamračená na místě.

„Ty máš dceru?!" vykřikla jsem na Klause. Po tolika letech jsem takovéhle shledání vážně nečekala. Vyjeveně na mě koukal. Zdá se, že už ani nečekal, že mě někdy uvidí.

„Bridget," zašeptal, když se vzpamatoval. V místnosti panovalo úplné ticho. „Já ti to vysvětlím," začal promlouvat.

„Nepotřebuju vysvětlení," odsekla jsem. Začal se k nám přibližovat. Hope mi pevněji stiskla dlaň, koukla jsem se na ni, pouze zavrtěla hlavou. Značila naprostý nesouhlas toho, co chci udělat. „Jenom mi řekni, kdo je matka," sykla jsem naštvaně.

„To je dlouhý příběh," řekl vyhýbavě. Vražedně jsem se na něj podívala. „Hayley je matka, ale jsem s Caroline," vysypal ze sebe. To už byl úplně u nás. Pustila jsem Hope, aby nečetla další moje plány.

„Doufám, že si užíváš svůj nový život. Za chvíli už nebude nic takového, jak by sis přál," zavrčela jsem to tak naštvaně, jak jsem jen uměla, když jsem ho pustila, tak jsem mu vrazila takovou facku, až se mu obrátila celá tvář na stranu. „A něco ti řeknu, máš se na co těšit," řekla jsem naposled a rychlým krokem vešla ven. Okamžitě jsem nasedla do auta a odjela. Nekontrolovala jsem, kam jenom pryč odtud.