I hate Klaus

9. kapitola

Omlouvám se, že jsem dlouho nepublikovala, měla jsem problém s počítačem. Dnešní kapitola je trochu kratší, je to takový rozjezd k další. Zajímalo by mě, jak si myslíte, že to vše dopadne :) krásné čtení!

Ocitla jsem se na bílé louce. Vypadalo to jako bych stála na nebi. Na mraku. Než jsem se stihla porozhlédnout, tak mě oslovila.

„Jsem tu jenom na skok," řekla nějaká žena, která byla tak o deset let starší než já. Nechápala jsem ji, a tak jsem jenom tiše stála a naslouchala. „Musíš si tento sen pamatovat!" pokračovala naléhavě.

„Ale proč?" odvážila jsem se zeptat.

„Tvůj otec tě nutí si myslet, že Klaus je ten zlý. Není, věř mu. On je jediný, komu můžeš věřit. Hlavně buď ve střehu, až-"

Sen se najednou rozplynou a já se vzbudila. Ještě zmatenější, než jsem šla spát.

***

Seděla jsme sama v pokoji pro hosty a koukala se z okna. Nevím, kolik hodin uběhlo od té doby, co jsem se probudila.

Jsem si jenom pár věcmi naprosto jistá. 

Zaprvé nic si nepamatuju. 

Zadruhé mám dítě s Klausem. 

Zatřetí odešla jsem od chlapa, kterého jsem milovala. 

Začtvrté snažila se mě varovat nějaká čarodějka před mým otcem. 

Zapáté jediný, komu můžu věřit je Klaus.

Opatrně jsem si opřela hlavu a stěnu za sebou a rukou si lehce přejížděla po obrovské modřině ze svého prvního snu. Stále tam byla. Začínalo to dávat smysl. Otec se mi chce pomstít a dělá to tak, abych se bála Klause, což je jediný člověk, který je na mé straně. Ale proč? Co jsem tak hrozného udělala, že se mě můj vlastní otec snaží zabít? Lehce jsem nadskočila, když vešel do místnosti Klaus.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," promluvil tiše. Jenom jsem na to kývla a pousmála se.

„Nemůžeš spát?" zeptala jsem se po chvíli.

„I tak se to dá říct," odpověděl. Koutkem oka jsem se na něj podívala, ale zbytek pozornosti jsem věnovala příjezdové cestě. Povzdychl si. „Nemůžu spát, když vím, že dívka, kterou jsem tak dlouho hledal, leží ve vedlejší místnosti," přiznal. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Vážně?" špitla jsem. Přikývl. Natáhla jsem ruku, a tak se naše prsty spojili. „Jsem v pořádku, neboj," dodala jsem.

„Víš, vážně si přeji, aby sis vzpomněla," řekl a hned na to mi stiskl ruku.

„To já taky..." přitakala jsem. „ale už asi vím, proč si nic nepamatuju,"

Klaus se na mě jenom nechápavě podíval, a tak jsem mu vysvětlila všechno. O tom snu, o tom, co říkal o mém otci i o svých domněnkách. Celou dobu pozorně poslouchal a ani jednou mě nevyrušil. Když jsem domluvila, tak se beze slova zvedl a chystal se odejít.

„Počkej!" zastavila jsem ho. „Kam jdeš?"

„Najít a zabít toho grázla, co se ti snaží ublížit," odpověděl a hned, jak to dořekl, tak i zmizel.

„Nedělej to," zašeptala jsem do ticha. Tohle dopadne špatně. Buď pro Klause, nebo pro mého otce. Přivřela jsem oči. Zoufale jsem si chtěla pamatovat něco. Cokoliv. Jakýkoliv malý detail čehokoliv. V nejlepším případě ohledně Klause...

„On se vrátí," zašeptala tiše Hope, která stála jako myška v koutě pokoje. Nepřítomně jsem přikývla a nadále hypnotizovala dveře.

„Pšt, pšt, všechno už je dobrý," šeptal tiše Klaus, který mě nesl v náručí.

„Všechno mě bolí," zašeptala jsem tichounce.

„Pšt," uklidňoval mě. „Odpočívej," dodal a věnoval mi polibek do vlasů. Slastně jsem zavřela oči, toto bylo něco, o čem jsem snila celou dobu, když jsem tam byla. „Tak jsme doma," šeptal tiše. Jeho hlas mě neuvěřitelně uklidňoval. Nechtěla jsem, aby byl ticho. Chtěla jsem, aby něco povídal, ale neměla jsem šanci mu to říct. Už jsem zkrátka nemohla a byla jsem v bezpečí. Po dlouhé době jsem si byla jistá, že jsem v bezpečí. „Bridget, dám ti svou krev, aby ses uzdravila, ano? Pak mi budeš vyprávět o své minulosti, a to bez debat,"

Ta vzpomínka mě uhodila jako blesk. Hlavou mi projela nesmírná bolest, až jsem se z toho složila na zem. V životě jsem nebyla tak moc zmatená a zděšená před svými myšlenkami. Nevěděla jsem, co je vlastně realita a co ne.

Co když mi někdo nastrčil dnešní sen a ve skutečnosti Klaus je ten špatný? Nebo je doopravdy moje láska, kterou jsem celý život hledala?

Zůstala jsem sedět na zemi. Neměla jsem náladu ani sílu se zvedat. Snažila jsem se rozumně vysvětlit, co se děje a proč se mi to děje.

Podle reakce Klause bych čekala, že je pravda, že mu můžu věřit. Už od začátku, co jsem přišla a on zjistil, že si nic nepamatuji... se o mě stará hezky. Ale přeci jen nemůže to být jen přetvářka?