Zodoba

Noc

POHLED JASONA:

Potom, co Angel poradila, že se dovnitř obchodu dá dostat střechou, tak dovnitř spadl chlapík, na první pohled vysoký a silný. Celou pusu obrostlou vousy a Kale jen vyhrkl „Tati". Myslím, že v tu chvíli hrklo v každém z nás. Ale museli jsme mu pomoct, když dostal kousanec do zápěstí, tak hned na to omdlel. Vypadá to, že pokud tě bezmozek kousne, okamžitě padneš do bezvědomí. Dost přemýšlení.. Rychle jsme dali jeho nohy na pultík, pak jsme vzali trochu vody a vylili jsme mu ji na obličej. Hned na to se probral a dost se lekl. Jakmile jsme se podívali na jeho ruku, tak kousanec byl pryč. Možná bych si řekl, že se nám to zdálo, ale ruku měl celou od krve.

To co mě trochu zarazilo bylo to, že i když Kale řekl to co řekl, poté úplně zamrzl a pomáhala mi jen Angel. Kale byl úplně bledý a pohled na něj, jak má své černé vlasy rozcuchané, jako kdyby v něm proudila elektřina tak hodinu byl otřesný. Potom, co se pan neznámý probudil koukl na Kala. V očích pana neznámého byl vidět hněv, ale zároveň smutek. Šel ke Kalovi a obejmul ho. Udělal, to co by udělal každý rodič vidět své dítě po tom, co skoro sám zemřel. Po chvíli jsem odvrátil pohled na Angel, které ukápla slza. Bylo mi naprosto jasné, na co myslela. Na své rodiče, které se ji nevrátili. Zkurvený bezmozci. Během dojemné chvíle ale bylo furt slyšet vití venku a nechutné třískání do dveří. I přesto jsem za Angel došel, utřel ji slzu a obejmul jsem ji také, protože jsem taky člověk a začal jsem ji mít rád. Hned potom jsem vzal do ruky nůž a šel jsem tlačit na nábytek na dveřích.

Pan neznámý se nám představil jako John, tak jsem i přes silný útok se mu představil: „Dobrej Johne, jmenuju se Jason a potřebujeme pomoct." Na to mi odvětil: „Dobrý večer Jasone, jak vy k my, tak my k vy." Čímž nejspíš myslel, že když jsme pomohli jemu, pomůže on nám. John byl fakt obrovské hovado, které nemohlo dřív dělat jinde než v armádě. Angel mi pomohla držet nábytek a John s Kalem drželi přední vchod. Rachot, který venku byl jsem za všechny invaze nezažil a znělo to jako Justin Bieber. Přirovnání možná bylo ofenzivní, ale fakt to tak znělo. Síla, která proudila do dveří, ovšem nebyla zas tak velká, ale kdyby se nábytek za dveřmi nedržel, ti zmrdi by se dovnitř dostali.

Drželi jsme to všechno asi půl hodiny, poté vše přestalo. Tak jsme si v obchodě sedli a začali si tak trochu povídat. Začal jsem já, protože mi nevadí mluvit i v nejtěžších chvílích. „Johne, odkud jste se snažil jít?" Odpověděl: „Šel jsem z města Latara a vypadalo to, že stihnu do Omerty dorazit dřív než začne invaze." Divné.. Latara bylo město, do kterého jsem se snažil jít, ale bylo plné bezmozků a i kdyby se po nich střílelo, všichni by se na něj vrhli. Každopádně nechtěl jsem mu to říkat, mohl mít po tom bezvědomí bludy. Z ničeho nic se ozvala Angel: „Omlouvám se, ale po tomhle nemám náladu se bavit, chtěla bych zkusit spát, pokud se bude něco dít, tak mě zbuďte". Hned na to Kale: „To bude asi nejlepší nápad". Řekl jsem jim, že ať utíkají spát, ale já budu vzhůru. V den invaze jsem byl vždy vzhůru a nemíním to měnit. Bylo vidět, že John se mnou souhlasí. Oba dva jsme přes noc hlídali oba dva vchody a bavili se, jak zabíjíme bezmozky, jak přežíváme, ale zároveň jsem se zeptal, proč není s Kalem, to co se stalo by se nemuselo stát, kdyby šli spolu. Mlčel.. Asi je to trochu komplikovaný. Problém je v tom, že dřív bych řekl, že to není moje věc. To během apokalypsy udělat nejde, jelikož jde o přežití a na to se hodí víc lidí. Ale schválně jsem do něj nehučel, ta představa, že by na mě vlítnul vypadala hrozivě.

Ráno se Kale s Angel probrali. Rozhodl jsem se jim říct svůj plán. „Podle mě je nejlepší plán zdrhnout a zdrhnout někam, kde jsou silnější zdi a víc jídla nebo by se dalo jídlo vypěstovat." Hned na to se ozval John: „Tak si jděte, já s Kalem pokračuji dál." V tu chvíli jsem zavrčel: „Vy si chcete jít po svých potom, co jsme si tu kryli záda?" John: „Myslím, že jednou kvůli někomu ve skupině někdo zdechne. A to tady nikdo nestojí." Já: „Ne, nestojí." Potom, co se dal nábytek ze zadních dveří pryč a rozdělili se zásoby napůl, odešel Kale i s jeho tátou. Angel jen odvětila: „Nebraň jim, kdyby tu byla máma, taky bych s ní šla." Chápu její bolest, ta ovšem v psychice během přežití nesmí tolik pracovat, ačkoliv Angel se mi strašně líbí, nechci to dávat na jevo. Jelikož se neuměla proti bezmozkům bránit, vymyslel jsem věc, která ji pomohla. Vzal jsem násadu od koštěte a na konci jsem nalepil nejdelší nůž, co jsem u sebe měl. Vyrazili jsme z obchodu ven a můj plán byl se dostat do města zvaným Lorelai. Byla tam věznice, která i kdyby byla plná bezmozků by šlo vyčistit jen daný úsek. Pokud by byla invaze, stačilo by se schovat do cel, které byly pro ty největší hajzly. Museli bychom tedy vymyslet systém zavírání i zevnitř, což by nebyl problém.

Chtěl jsem to vzít přes louky a pole, protože na hlavní cestě je dost bezmozků. Jakmile jsem viděl prvního bezmozka, poradil jsem Angel, aby ho svou novou zbraní zkusila seknout do hlavy. Když se napřáhla a já jen viděl, jak její zrzavé vlasy letěly tak, jak ona se hýbala, vypadalo to jak z romantickýho filmu, kde se kluk zamiluje. Hned na to jsem viděl, jak ten nůž proletěl hlavou bezmozka. Poplácal jsem ji po rameni a řekl jsem: „10/10." Pousmála se a pokračovali jsme dál až jsme dorazili k jedné lávce. Jednoho jsem se bál vždycky a to byly lávky, které měli mřížkovatou podlahu, která vypadá, jako by tě chtěla polknout rovnou do vody. Tráva u té lávky byla suchá a kolem toho to vypadalo prázdně, takže žádní bezmozci. Angel šla první a po asi pěti krocích se otočila na mě a koukala jak stojím před lávkou a nikam nejdu. Odvětil jsem: „Ty se nebojíš, že se staneš obětí mříží v lávce?". Odpověděla: „A ty se nebojíš, že se staneš obětí v lásce?" Zeptal jsem se: „Jak to s tím souvisí?" Zděsil jsem se, potom co se zeptala.

„Myslíš si, že jsem blbá Jasone? Pár kluků mě chtělo, tvůj pohled na mně jsem už párkrát viděla a vím, co v něm je." Lekl jsem se a zároveň se mi ulevilo. Zároveň jsem ji řekl: „No jo no." A pak jsem se zamyslel, jak je možný, že jsem se stihl zamilovat během ani né tří dnů, co ji znám. Asi se tomu říká láska, což je takový divný slovo během toho, co chceš přežít. Došla zpět za mnou a řekla mi: „Věříš mi?" Odpověděl jsem: „Když už víš, to co k tobě cítím, tak to je jasné ne?" Protože věřit někomu během přežití a během citů jsou dvě rozdílné věci. Nevěřím jí, že by mě dokázala ubránit před hromadou bezmozků, ale věřím, že v citech by mi neublížila i kdyby ke mně necejtila nic, protože by mi to řekla na rovinu. I když myslet znamená prd vědět. Chytla mě za ruce a rychle se mnou běžela přes mřížkovatou lávku až jsme byli na konci. Řekla mi: „Není to jako ve filmech, ale rychlost funguje." Přikývl jsem a pokračovali jsme dál. Narazili jsme na takovou chatičku, do které jsme se šli podívat, protože tam mohli být nějaké zásoby a dala by se tam přežít i noc. Když jsme otevřeli dveře, vevnitř bylo cítit, že nikdo tam nežije. Byla tam jedna postel, kuchyňská linka a skříň. Oba dva jsme přistoupili ke skříni, kterou jsme otevřeli a hrozně se lekli.