Bellton

3. MAX

Seděl doma za stolem, kreslil noční oblohu a zároveň poslouchal zprávy v rádiu. Měl dobrou náladu, jelikož dnes ve škole dostal oznámení, že po vánočních prázdninách bude prezentovat školu v recitační soutěži. Max měl básně rád, dokonce jich sám několik vytvořil. Většinou se zaměřoval na určité oblasti v přírodě, které ještě nebyly dotčené člověkem. Nejčastěji psal o zalesněných kopcích, které házely při západu slunce tajemné stíny. O vodě, která je důležitou součástí každého života na zemi a taky o požárech ve světě, s kterými si nikdo neuměl poradit. Neviděl v nich jen spoušť a pohromu, jak je vnímali ostatní.

Dokázal se vždy, pomocí fantazie, dostat na ono místo, o kterém psal. Byla to jeho skvělá schopnost, díky které se básně četly jedním dechem. Stal se přímým divákem, který sledoval celou scénu, od začátku až do konce. Nikdy nevynechal žádný detail, jelikož dávaly celé básni smysl a řád. Neodvrátil tvář, i když viděl spoustu smutku a bolesti. Neodešel, přestože slyšel nářek přírody, která trpěla.

Z tvoření ho vyrušilo zvonění telefonu. Když se podíval, kdo mu volá, zarazil se. Na displeji bylo Adamovo jméno. Poslední dobou se spolu moc nebavili, protože se před pár dny dost ošklivě pohádali. Vzal mobil do ruky a přijal hovor. Neslyšel ničí hlas, pouze praskaní větví a kvílení větru. Vyslovil pár slov, aby se ujistil, že to není jeden z dalších přiblblých fórů jeho kamaráda. Když nedostal žádnou odpověď, zavěsil. Odložil přístroj zpátky na stůl a pokračoval v malování. Za chvilku telefon zazvonil znovu. Opět zvedl hovor, stále nic.

Co to sakra má být? Nějaký pokus o vtip? Myšlenky mu pluly obrovskou rychlostí v hlavě, nakonec se však Max rozhodl úplně vypnout mobil a přestat hrát tuhle pitomou hru. Vrátil se zpátky ke svému obrazu. Vypadal úžasně, byl na sebe hrdý. Nějaký čas se nic zvláštního nedělo, dokud mu znovu nezazvonil telefon. Ve chvíli, kdy chtěl mrsknout s přístrojem proti zdi, se rozsvítila obrazovka a on spatřil Adamovu tvář.

Jeho kamarád stál s nožem v ruce a smutně se díval na Maxe. Krev mu stékala ze zápěstí na zem a ze zadu ho obklopovaly plameny. Poslední, co slyšel, než ho někdo vrátil zpět do reálného světa, byla dvě slova... PROČ JÁ?

Max sebou prudce trhl. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, dokud nespatřil osobu, která ho vzbudila. Byla to jeho kamarádka Alex, spolužačka ze základky, s kterou ve svém mladším věku trávil hodně času. Když si všimla jeho vyděšeného výrazu, starostlivě se usmála a položila mu ruku na rameno.

,,Je všechno v pořádku, Maxi?" Její otázka byla tak jednoduchá, a přesto se neodvážil odpovědět.

,,Promiň, jestli jsem tě vzbudila, ale hrozně si sebou cukal, tak jsem myslela, že..." nedokázala dokončit větu bez náznaku smutku.

,,Ne, dobrý. Všechno je v pohodě, jen jsem měl nepříjemný sen," řekl tiše, avšak nepřestával sledovat každý její pohyb. Dřív byla jeho velkou oporou, ale od doby, co přestali spolu chodit do stejné třídy, se od sebe vzdálili.

,,Viděl jsi ho?" Při každém slově se jí chvěly rty strachem. Neměl jí to za zlé, ale nelíbilo se mu, kam tahle debata začala směřovat.

,,Jo, ale byl to jen sen, to přeci nic neznamená," odpověděl podrážděně.

,,Zrovna ty bys měl dobře vědět, že znamená. Víš, nechci se do toho moc motat, není to má věc, ale měl by si tím něco dělat. Poprosit někoho o pomoc, najít osobu, které o tom budeš moc vyprávět."

,,Jsem v pohodě, jak jsem řekl. Nepotřebuju žádného cvokaře ani..."

,,Neříkám, že máš jít za cvokařem, jen..."

,,Řekla jsi, že to není tvoje věc, tak se do toho nepleť," odbyl ji a vrátil se zpátky ke sledování krajiny. Tento rozhovor spolu vedli už po několikáté, avšak Max trval stále na svém. Poslední, co opravdu chtěl, bylo, aby se do jeho soukromého života pletli ostatní lidé. Na druhou stranu věděl, že má pravdu. Nechtěl si to však přiznat, nic z toho, co se v posledních měsících stalo.

I přesto, že byl hrozně vyčerpaný, znovu už nemohl usnout. Cesta, kterou jeli, se postupem času zkracovala, až nakonec dorazili do cíle. Max sebral svůj batoh a přidal se k partě dětí, která se připravovala k výstupu z autobusu. Viděl všechny ty pohledy, jejž ho označovaly za černou ovci v davu.

Přetáhl si kapuci přes hlavu a pokračoval dál k výstupním dveřím. Když se dostal konečně ven, spatřil své spolužáky, jak se spolu baví v malých skupinkách. Každá z nich mluvila o něm, což ho moc nepřekvapovalo. Stal se terčem posměchu, výhrůžek, lítosti a starostí. Prošel kolem nich a pokračoval ke vchodovým dveřím školy.

Zázračným způsobem se mu podařilo dostat do třídy beznějakého většího problému. Usedl na své místo a jen čekal, kdy zazvoní a onbude moci začít odpočítávat hodiny plné hrůzy.