Bellton

5. LARK

                Doktor Nicholas Lark usedl ke svému psacímu stolu a otevřel lékařskou složku, která mu před pár týdny skončila v poštovní schránce s prosbou, aby ji pečlivě prostudoval. Miloval práci lékaře, avšak poslední týdny ho trápily starosti, které si často bral s sebou domů. Když studoval střední zdravotnickou školu, tak rád pomáhal v místní nemocnici. Součástí studia byly praxe, ty však nedosahovaly ani zdaleka jeho dobrovolné práci v osobním čase.

Většinou přemisťoval lékařské vybavení, připravoval kanyly k použití, stlal postele či přebíral důležité papíry, které poté zařazoval do jednotlivých karet pacientů. Rád si však povídal s pacienty, kteří byli na oddělení delší dobu. Dříve komunikoval převážně s dospělými, ale po nějakém čase se přesunul na dětské oddělení. Slyšel spoustu zajímavých příběhů, které mu ukazovaly jednu z mnoha tváří světa. Znal jejich utrpení, radosti a hlavně zážitky, které děti dostaly do nemocnice.

Na klinice trávil spoustu času a našel zde i svůj celoživotní sen, stát se lékařem. Ze začátku si nebyl jistý, kterým směrem se nakonec vydá, ale když mu otec sdělil, že mu jednou přenechá celé sanatorium, rozhodl se pokračovat v jeho práci. Jeho volbu podpořil i příběh malého Alberta, kterého ve špitále potkal. Postupem času se dozvěděl, že je jeho otec alkoholik a bije chlapce i matku. Nicholasovi popisoval všechny těžké chvíle, které doma zažil. Nakonec se mu svěřil i s důvodem, proč je v nemocnici. Nemohl dále snášet otcovi stavy, a když po několika letech boje zemřela matka na rakovinu, rozhodl se, že i on opustí tenhle svět. Když se zotavil, byl následně převezen do otcova sanatoria, kde strávil několik měsíců. Od té doby o něm už neslyšel, ale věřil, že se malému Albertovi po odchodu z Belltonu daří lépe.

Ze začátku se plně věnoval svému snu, ale po pár letech začal Lark zvažovat, jestli se tenkrát rozhodl správně. Každé z dětí mělo svůj příběh, avšak většina z nich neměla šťastný konec. Jeho zásadou bylo se nevázat moc citově k pacientům, ale když se snažíte změnit jejich život k lepšímu, nemůžete jen stát a chladně přihlížet. Někdy musíte udělat důležitá rozhodnutí, která jsou velmi nepříjemná. A i když chodil Nicholas každý den s těmito myšlenkami spát, nikdy v sobě nenalezl klid. Neustále si pokládal otázku, jestli odvádí svou práci dobře a vždy v nejlepší prospěch nemocného.

Začal pomalu číst stav pacienta při přijetí do nemocnice. Chlapec měl několik hlubokých ran, díky kterým málem vykrvácel. Prohlížel si fotky sešitých šrámů a nemohl uvěřit svým očím. Podobné věci viděl už mnohokrát, ale nikdy se ho nedotkly tak moc jako právě tyto. Po pár minutách přestal, zvedl se od stolu a vešel do koupelny. Opláchl si tvář a vyčistil zuby, vrátil se do svého pokoje a zamířil rovnou do postele. Čekal ho náročný den a potřeboval aspoň pár hodin spánku, aby mohl zítra dobře fungovat.

O pár hodin později mu zazvonil telefon s prosbou, aby okamžitě dorazil do sanatoria. Larkovi trvalo několik minut, než se plně probral. Sbalil si své věci a odešel z bytu ven. Bylo krátce po čtvrté hodině ranní, takže si nemohl nikde koupit kávu nebo snídani, což mu přidalo na podrážděnosti. Odemkl auto, nastartoval a vjel na silnici 63A, která vedla pouze na jedno místo, Bellton.

Za dvacet minut sjel ze silnice na kamennou cestu. Mnoho sanitářů si na ni stěžovalo, bohužel se posledních pár let ústav potýkal s finanční krizí, takže nemohl dostat povolení ke stavbě nové. Respektive to neustále tvrdil primář, který se k celé situaci odmítl dál vyjadřovat. Kolovaly totiž zvěsti, že si pouze nepřeje velkou pozornost médií, jelikož by odhalily spoustu špíny a nakonec zruinovaly jeho milovanou nemocnici.

Na chvíli se Lark zamyslel nad tím, co po něm vedoucí lékař Penner může chtít. Ve zprávách nezaznamenal žádné abnormální události, takže se nemůže jednat o nového pacienta. Zároveň mu nešlo do hlavy, proč by ho budili 4 hodiny před jeho službou, pokud by se jednalo o někoho ze sanatoria. Noční služba je spolehlivá, mají spoustu pomocníků i interních lékařů, takže neexistoval jediný rozumný důvod jeho ranního výletu.

Zastavil před hlavní budovou, vypnul motor a vylezl z auta ven. Neobtěžoval se zaparkovat na speciálně vyhrazených místech pro personál, jelikož se na displeji jeho telefonu znovu objevilo číslo Pennera. To Nicholase dost znepokojilo, protože už takhle neměl nejmenší tušení, co se děje a opakované kontaktování jeho osoby v něm vyvolávaly pocit, že je něco hodně špatně.

Nestačil ani dojít ke dveřím budovy, když se za jeho zády objevila modro-červená světla. Otočil se, aby zjistil identitu neznámého vozidla. Znovu mu zavibroval telefon, načež ze dveří vyběhl rozrušený Marvin Penner s telefonem přitisknutým na uchu. Jakmile zaregistroval Larkovu přítomnost, vytáhl zmuchlaný papír z kapsy a přiběhl k němu.

„Jsem rád, že jsi dorazil rychle, máme tu menší problém." Slovo problém mělo dvě fáze. A ani na jednu z nich neměl Nicholas dnes dost silný žaludek.

„Co se sakra děje? Utekl snad subjekt A12?" zeptal se doktor vyděšeně.

„Ne," odpověděl vedoucí lékař s klidem, „ten je stále uvnitř a daří se mu docela dobře."

„Tak proč mě voláš do služby, když není důvod?"

„Nevolal bych, kdyby to nebylo důležité," odvětil Penner starostlivě. Nadechl se a pokračoval dál. „Před hodinou jsme dostali hlášení od policie, že na Nytonově mostě stojí mladý chlapec a hodlá skočit dolů. Moc dobře víš, že ta propast pod ním je dost hluboká, takže musíme jednat rychle. Snažili jsme se sehnat vyjednavače, jenže je mimo město a vrátí se až za pár dní. Navíc, prošel jsem jeho kartu a zjistil, že je to tvůj ambulant."

„Můj ambulant?" zeptal se Lark zmateně. „To není možné, o všech dostávám pravidelná hlášení a nikdo z nich není aktuálně v ohrožení života. Buď podstupují hospitalizaci u nás, nebo jsou v Briechu na terapii, poslal jsem je tam všechny."

„Patří k tobě, jen si možná už nevzpomínáš. Naposledy jste se viděli před deseti lety," na chvíli se odmlčel a podal mu papír se jménem a fotkou chlapce, o kterém mluvil. „Musíš tam jet a vyřešit to, musíš zachránit Maxe Tenylora."