Mé oči se nepletou I. - Vzkříšení

4. Nabídka

Po cestě do Carlisleho pracovny jsem nakoukla do obývacího pokoje. Alice seděla na gauči, nohy natažené přes někoho, koho jsem už vidět nemohla a nechtěla otevírat dveře, abych nevypadala, že tu slídím, ale určitě věděli, že tam stojím, otázka tedy byla, jestli se to skutečně za slídění dalo brát, když každý z tohohle domu věděl o mé přesné poloze. Dokonce se mi do mysli vloudila myšlenka, že bych klidně mohla otevřít dveře a jít si za nimi sednout, abych se vyhnula rozhovoru s Carlislem. Přepadl mě hrozný strach. Jako další přišla myšlenka na útěk, avšak s upíry v zádech by to asi nebyl příliš dlouhý útěk, kdo ví, jestli bych vůbec vyšla z domu.

Nakonec mě přeci jen něco postrčilo, abych šla nahoru, docela jsem se uklidnila a pocítila vlnu naděje, která mi do žil vlila netušenou odvahu. Avšak ten podivný pocit moci mi nepřipadal správný, byl pro mou povahu neuvěřitelný a zdálo se mi, že příliš tlačí na moji skrytou část, co se téměř neprojevovala. Mnohdy jsem se se svými emocemi prala, trvalo mi to, ale nakonec jsem si to vždy nějak vyřešila. Proto mi tyhle pocity odvahy připadaly cizí, jakoby do mé hlavy nepatřily, ano... přišly mi povědomé, jako bych se už s tím setkala, ale v mé hlavě teď neměly místo. Chvíli jsem se musela soustředit, abych je ze své hlavy dostala, postrčila je opatrně pryč, jako když posíláte papírovou lodičku po vodě. Bylo osvobozující mít zase nadvládu nad svými emocemi, ale ten pocit strachu a bezmoci, který se díky tomu vrátil, byl naprosto odzbrojující.

Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji a kolena rozklepala, musela jsem se chytit zábradlí. Pomalu jsem dýchala, abych uklidnila svůj zběsilý tep, nemohla jsem získat kontrolu nad svými emocemi, připadalo mi to jako bych se ocitla na citové horské dráze, strach se stupňoval a zase klesal a bezmoc se s ním střídala. Chvíli mi trvalo, než jsem nad tím získala kontrolu, pořád jsem měla strach a cítila neuvěřitelnou tíseň ze své budoucnosti, ale neměla jsem už chuť vyskočit z okna a utíkat co by mi nohy dovolily.

Donutila jsem se vystoupat posledních pár schodů, zaklepat na dveře a se zatajeným dechem vstoupit na vyzvání dovnitř.

„Posaď se, prosím, Eve," ukázal Carlisle na židli před jeho masivním stolem, kde jsem už seděla včera. Nedokázala jsem se donutit k dalšímu pohybu a zůstala stát u dveří. Ten podivný pocit z toho, co tu uslyším, mi znemožňoval se pohnout.

„Chápu, že máš strach, z toho, co se tu dozvíš, ale chci s tebou jednat narovinu." V jeho hlase zněla čirá upřímnost, dokonce i prosba. Za to jsem mu byla vděčná, dokonce mě potěšil i oslovením, které jsem si od zbytku rodiny vyprosila, i na střední jsem se tak podepisovala na písemky. V téhle situaci se to rázem zdálo jako pubertální malichernost.

Carlisle vstal od svého stolu a došel ke mně. „Mám pocit, že když se posadím, všechno se změní," řekla jsem mu rozechvělým hlasem. Přikývnul na srozuměnou, vzal mě lehce za ramena a odvedl pomalu k té proklaté židli, která mi doposud nepřinesla nic dobrého a zřejmě v tom hodlala pokračovat, zrádkyně. Lehce mě zatlačil a já si sedla na její okraj, abych mohla v nejhorším případě co nejrychleji vyskočit a utíkat, i když by to v tomhle domě postrádalo smysl.

Můj hostitel obešel stůl, posadil se do svého koženého křesla a odstrčil notebook dál od sebe, aby si mohl opřít lokty o desku stolu. Povzbudivě se na mě podíval, ale poznala jsem, že taky sbírá odvahu, aby začal mluvit.

„Prvně bychom měli vyřešit záležitost s tvým návratem domů." Srdce mi poskočilo. Rukama jsem se chytila opěradla a zaryla do něho nehty. Neochotně jsem přikývla, že poslouchám.

„Prošel jsem několik stránek na internetu, dostal se na pár zabezpečených serverů, abych nic nezanedbal. Mrzí mě to, ale všechno je tak, jak jsi četla včera. Předběžná policejní zpráva udává, že se ve vraku auta našla čtyři těla." To jak dlouho pauzu poto udělal, mi rozechvělo dech. „Než byli k nehodě přivoláni hasiči a policisté, auto tvých rodičů zachvátil požár, který znemožnil běžnou identifikaci. Policie prohledala váš dům, kontaktovala tvoji starší sestru a prarodiče, kteří vyvrátili, že by ty nebo tvůj bratr s rodiči byli u nich, což jim potvrdilo, že šlo o vás čtyři. Tím ti chci říct, že tě vaše úřady oficiálně považují za mrtvou." Zavřela jsem oči a snažila se klidně dýchat, ale ve své hlavě jsem křičela tak hlasitě až mě z toho skutečně rozbolelo v krku. Do této chvíle, jsem si to v koutku duše nechtěla připustit, ale pravda byla mnohem tíživější.