Mé oči se nepletou I. - Vzkříšení

6. Sen

„Raději nech mluvit mě." Bellin přiškrcený hlas ve mne vyvolával ještě větší pocit viny. Nechtěla jsem ji v tom nechat samotnou. Nestačila jsem ani otevřít pusu a jen zavrtěla hlavou. „Věř mi." Neochotně jsem přikývla, ale byla rozhodnutá, že kdyby to zašlo na můj vkus daleko, zasáhnu.

Bella se klidně odpásala, pomohla i mně a nakonec vystoupila z auta. Dveře jsem si zvládla otevřít sama a šla za jejími zády. Na moment se zarazila, když z auta místa Alice skutečně vystoupil Edward, ale pokračovala dál. Dokonce zdvihla bradu o něco víc. Já oproti tomu sklonila hlavu a snažila se stáhnout přes ruce rukávy, aby obvaz nebyl tak okatý. Bylo mi jasné, že už Edward čte v mojí mysli a já se urputně snažila myslet na jednotlivé termíny zkoušek, které mě čekaly, abych zakončila první ročník na vysoké. Až po chvíli jsem si bolestivě uvědomila, že už ani jednu z nich nedostanu příležitost složit.

Střelila jsem pohledem k Edwardovi, který mi nevěnoval pozornost, a jeho tmavnoucí oči propalovaly Bellu pohrdavým pohledem. Byla jsem si vědoma jejich rozchodu, ale to co se mezi nimi beze slov odehrávalo, mi nahnalo husí kůži. Čím blíže jsme byly Edwardovi, tím intenzivněji jsem vznímala napětí mezi nimi, i když se Bella snažila být nad věcí, z jejího čím dál nejistého kroku, jsem naznala, že už nemá sílu bojovat dál.

„Edwarde." Začala jako první bezvýrazným hlasem.

„Isabello."

Zalapala jsem po dechu. Tohle mě naprosto uzemnilo. Nedokázala jsem se pohnout, jako bych se bála, že jak něco začne, budu první na řadě.

Edward nakrčil nos, začichal a zkřivil rty do nepravidelné čáry, což mu změnilo celou tvář. Jako bych viděla toho nebezpečného Edwarda, který se na mě před pár dny div nevrhnul. Automaticky jsem začala couvat a tep se mi nepříjemně zrychlil.

„Tys byla u toho čokla," konstatoval, zírajíc přímo na Bellu, ale nebylo to určené jí, nýbrž mně. „Řekni mi proč?" zavrčel. Roztřásla jsem se po celém těle. S přibývající tmou byl ještě děsivější než minule.

„Já ji tam odvezla, bylo to blíž, než jet za Carlislem do nemocnice," pokusila se mu to Bella vysvětlit. Právě to byla ta chvíle, kdy by potřebovala nějakou oporu, alespoň stisk ruky, ale já byla úplně ztuhlá strachem.

„Chtělas to zatajit, abys je ochránila?" zeptal se s ostrou výtkou. Atmosféra zhoustla natolik, že se v tom nedalo ani pořádně dýchat. Nemohla jsem uvěřit tomu, jakou nenávist vůči Belle Edward vysílal. Už jsem se nedivila jeho výbuchu. Jenže to bylo pouze z jeho strany. Oproti tomu Bella vypadala, že to chce vyřešit v klidu a má s ním opravdu svatou trpělivost, za což jsem ji obdivovala ještě víc a pociťovala za to další vlnu viny.

„Bylo to rychlejší, Edwarde. Nehrozilo jí žádné nebezpečí." To už zdvihla v uklidňujícím gestu ruce před sebe, ale spíš ho to jen popudilo.

„Nikomu z nich se nedá věřit. Hlavně ne jemu. Je to jen čokl, který přiběhne na tvoje zavolání!" To už vykročil vpřed, ale Bella zůstala stát pevně na místě.

„Člověku by nikdy neublížil. Za to, co se jí stalo, můžu já. Ne on. Alice mi volala celá vyděšená, tak jsem hned vyjela, ale vylekala ji. Jacob mi s ní pomohl a byla bych ti moc vděčná, kdybys mu přestal říkat čokl. Je to vlkodlak. Můj přítel. Ne nějaký domácí mazlíček, za kterého jsi měl ty mě." Konečně jsem se dokázala pohnout a přistoupila k Belle blíž a odvážila se jí položit ruku na rameno, aby dala ruce dolů. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně před Edwardem ponižovala.

„Tak to vůbec nebylo a ty to moc dobře víš. Stejně jsem celou tu dobu vědět, že s ním jednou skončíš. Jsi jen laciná..."

„A dost!" vykřikla jsem šokovaně. Zírala jsem na Edwarda s otevřenou pusou a moje poslední romantické představy o tom chápavém a galantním knižním hrdinovi, zmizely jako pírko unášené prudkým větrem.