Mé oči se nepletou I. - Vzkříšení

5. Emoce

Když jsem se později v noci probudila, všude vládl klid. Čekala jsem alespoň světlo pode dveřmi nebo zvuk televize, hudby, hovoru nebo prostě něčeho, co by mi dokázalo, že se kvůli mně nevzdávají svých běžných činností, když nespí.

Sáhnula jsem po vypínači lampičky a pokoj osvítilo světlo. V duchu jsem tak trochu doufala, že tu bude někdo sedět a dávat na mě pozor. Myšlenku jsem raději hodně rychle zapudila, tak zoufalé a naivní mohlo být leda dítě. Ne já.

Na nočním stolku stála sklenice vody se vzkazem, že pokud budu chtít, v obývacím pokoji se můžu dívat na filmy. Pousmála jsem se nad myšlenkou, jak mi sem ten vzkaz dává Alice, kdo jiný by to mohl být? A opravdu dokázala vidět takové obyčejné věci? Mnohokrát jsem si říkala, zda její vize přímo kolidují s budoucností její rodiny a ukazují jí pouze to podstatné, co je má chránit. Pokud by však byly subjektivní a ukazovaly by možnou budoucnost, musela by mít vize každou chvíli, pokud si je vědomě nevyvolávala. Musím se jí na to jednou zeptat, proběhlo mi hlavou, když jsem zalezla zpátky do postele a přitáhla si peřinu až k bradě.

Nebyly ty vize spíš nahlédnutí do alternativních realit? Zrovna jsem se rozhodla, že dolů nepůjdu a nebudu se s nimi dívat, neznamenalo by to, že jsem vytvořila novou časovou linii, než viděla Alice? Nebo její vize předpokládaly i rozhodnutí, že jsem o možné budoucnosti věděla, takže Alice viděla, že se rozhodnu naopak, abych to nepotvrdila, takže jsem ve finále vlastně udělala přesně to, co ta vize předpověděla?

Jenže kde tím pádem byla svobodná vůle?

Vyrušilo mě zaklepání na dveře, vyzvala jsem návštěvníka dál, a když se dveře otevřely, nestačila jsem zírat, stál v nich Edward, oblečený do obyčejných tepláků a trička kapely Linkin Park.

„Vím, že jsi mě prosila, abych nereagoval na tvoje myšlenky, jenže ty tvoje jsou tak hlasité, že mi nepomohla ani sluchátka." Zahanbeně jsem si vtáhla spodní ret do pusy a skousnula ho zuby.

„Promiň," dostala jsem ze sebe nakonec a trochu se vyprostila z peřiny. „A to posloucháš Linkin Park?" Kývnula jsem k jeho tričku.

„Ano. Chester píše hodně osobní texty. Bojuje tak se svými vnitřními démony, snad nad nimi jednou vyhraje." Se zájmem jsem se na něho zadívala.

„Byl jsi na jejich koncertě." Jen přikývnul. „Tak to ti závidím."

„Třeba jednou taky půjdeš," odpověděl vyhýbavě, „ale teď už bys asi měla spát." Chvíli zůstal stát ve dveřích s rukou na klice a dlouze se na mě díval. Jak bych i já jednou chtěla nahlédnout do jeho mysli. Už měl téměř zavřené dveře, když se ke mně ještě otočil.

„To bys nechtěla. Každý máme své démony." Přeběhl mi z toho mráz po zádech. V duchu jsem se mu omlouvala a pokusila se rychle usnout, ale stále jsem přemýšlela o tom jak to udělat, aby měl od mých myšlenek oddych, alespoň než se situace uklidní.

---

Ráno jsem se probudila zřejmě pozdě, světlo se mi přes mraky zdálo celý den stejné, takže bylo zbytečné nechat roztažené závěsy. Bylo tu podezřelé ticho, tak jako v noci.

Vylezla jsem z postele, rozhodila peřinu a otevřela okno. Čerstvý vzduch mi hned pročistil hlavu, té vůně lesa jsem se nemohla nabažit.

Na židli bylo nachystané oblečení. Tohle pro mě máma udělala naposledy snad na prvním stupni. Přemohla jsem slzy a raději se oblékla. Vše mi skvěle sedělo, bylo to pohodlné, přesně můj styl. Dokonce byla na stole hromádka oblečení, ve kterém jsem sem přišla, vše čisté a vonící jako jarní louka. Zvědavě jsem si oblečení prohlédla, dírky co byly na jedné nohavici džínů, byly esteticky opraveny, jakoby tam patřily.