T A K E N

Kapitola 7

Většina lidí by řekla, že tohle bylo doslovné zkažení. A vlastně to tak bylo. Kdyby tady seděl kdokoliv jiný a třeba by ho i přemlouval, Charlie by to neudělal. Ale seděla tu ona. A to změnilo celou situaci a Charlieho dosavadní myšlenky na to, jak ji nezajímá.

Jenže ne na dlouho.

„Hele, tak já už půjdu, nechtěla jsem tě nějak zdržovat, jen tak zajít na cígo. Do pokoje. To je vlastně jedno. No, myslela jsem, že už jsi ho dlouho neměl, víš?"

Tohle je tak zatraceně pitomá výmluva, problesklo mu hlavou, ačkoliv by si uvědomoval, že to řekl.

„Vlastně nikdy."

„Vážně? To... mě mrzí," ale řekla to, jako by jí to bylo jedno, jako „no a co, buď rád, že jsem za tebou vůbec přišla, ty nulo". Ale i přes to toho nelitoval, i když vlastně měl spousty důvodů.

Už se začala zvedat a jakmile udělala krok, Charlie ji chytil za ruku.

„Nechoď." Tohle bylo dost zoufalé, ale přesto to zariskoval. Co může ztratit? Autumn? Tu už ztratil dávno.

Ale ona místo toho, aby se mu vytrhla ze sevření a odešla, stiskla mu ruku ještě víc, sklonila se k němu a se slovy „pojď ven" ho vytáhla ze sedu asi tak, jak to zvládne slabá holka. Nijak.

Pár kroků k oknu, na parapet, z okna, „počkej, nezavřel jsi ho" a přes ulici někam, kde to vůbec neznali, ale to bylo Charliemu jedno. Bylo mu jedno, že ho vlastně kazí, ani si to neuvědomuje. Bylo mu jedno skoro všechno. Kam jde a že ho zřejmě budou hledat, pokud tam jde na dlouho. Šlo mu o ní a něco mu říkalo, že jestli to neudělá, uteče mu to.

Takže toho nech hned teď, ale tohle byl spíš někdo.