T A K E N

Kapitola 4

Konec poslední hodiny se vlekl stejně pomalu, jako sekundová ručička na hodinách vedle tabule, kdykoliv se tam Charlie podíval. Možná za to mohla i ona, protože i tentokrát praktikoval svou rutinu chození po chodbách. A ano, stále nepřestal.

Když ho přestalo bavit hypnotizování hodin a imaginární zrychlování jejich pohybu, začal se dívat z okna. Stejně z hodiny nic neměl, byl zabraný do svých vlastních myšlenek, ne do matiky.

Pršelo. Za pár dní se kromě tohohle ale moc nestačilo změnit počasí, takže to nic převratného nebylo. Charlie ucítil na holých rukou slabé kapky už ráno, směrem sem. Teď to už ale byl prudký déšt, který pleskal o zem tak silně, že to i on uvnitř slyšel. Znělo to jako šeptání. Šeptání vody.

Vykřikni. Snad přes celou budovu. Ukaž jim, jak tě ta holka zranila. Jak ti nevědomky ubližuje. No tak. Udělej to!

To ale nebyl on. Kapky vody šeptající mu pokyny. Cože? Neznámý hlas ho sváděl to opravdu udělat. A on opravdu málem vykřikl.

„Úplně jsem se pomátl." Zašeptal pro sebe.

Miles, který vedle něj seděl, se na něj otočil a skoro se zasmál. „Co to meleš, Charlie?"

„Co? No, já - vlastně nic."

A pak už nic.

Ani nevěděl, jak dokázal zbytek hodiny hledět z okna, přestože ho to už přestávalo bavit. Prakticky další dvě hodiny vůbec nevnímal a bylo tolik věcí, co nevěděl - jak se dostal domů, protože si nepamatoval, že by odcházel. Že by cestou viděl a vůbec vnímal Autumn. Freda, o kterém se pak dozvěděl, že šel s ním. A taky nic nevěděl o neznámém hlasu v jeho hlavě.