Příběhy mojí smrti III- Bolest v slzách

1. Jaro

   Přeskočila jsem padlý strom a klusala dál osluněnou plání po boku s Jasnou. Ta mi něco nadšeně vyprávěla, myslím, že mi říkala nějaké příběhy z jejích štěněčích dob, ale jistá jsem si tím být nemohla. Já se mezitím utápěla v myšlenkách tak temných, že oproti nim byla Feařina vláda procházka pod duhou. Nechtěla jsem být zrádcem, u všech Psích Duchů, jen to ne! Vzpomínala jsem na svou minulost, na své staré přátele, a na svou starou smečku. Ano, kdysi dávno jsem měla vlastní smečku, silnější než jakákoli jiná na světě, rychlejší než blesky a krvelačnější než.... Nevím. Prostě byli silní, rychlí a bojovní. Jmenuju se Brita a pocházím ze smečky Teskáků. "Brito?" Vytrhla mě trochu nejistě ze zamyšlení Jasná. Zavrtěla jsem hlavou. "Ano štěně, copak?" Jasná nad oslovením 'štěně' zakroužila očima, pak se na mě ale nejistě podívala. "Měla bys zajít za Ledovou Bouří a mou sestrou, myslím, že ti něco  je." Začala opatrně. Já ohrnula nos a ztuhla. "Víš, Brito, najednou jsi se zastavila a začala zírat do prázdna a u toho opakovala dvě slova: Krvavá a Tesáky." Po tomhle jsem udělala pozici kameného sloupu, a musím přiznat, že jí umím velmi dobře. "Jsi v pořádku?" Zeptala se mě ostražitě mladá fenečka. Jen jsem rychle zavrtěla hlavou na slouhlas a radši se snažila pokračovat v hlídce, ačkoli po mě Jasná po zbytek dne házela   obezřetné pohledy, jakoby se bála, že jí každou chvíli chci zakousnout. Kdo ví.

   Večer jsem se z hlídky do tábora vrátila polomrtvá, kdežto Jasná vedle mě nakonec zase nadšeně skákala. Její poznámky, že bych měla zajít za léčiteli, jsem ignorovala. Věděla jsem, že s nimi by to znamenalo posezení na celou noc, a vnoci jsem měla plně nabytý program- bohužel ne spánkem.  Rozhlédla jsem se po to nádherném místě jménem tábor Živé Lesní smečky. Líně jsem  se protáhla a odcupitala do své nory aljspoň na chvíli zavřít oči a ulevit bolavím nohám.

  K večeři jsem se doploužila jako psí zombie. Skoro všichni po mně vrhali nervozní pohledy které jsem se rozhodla ignorovat. Jen jsem si všimla, že na jednom konci tábora stojí skupinka psů a za nimi je zabarikádovaná nora. To mě kompletě probudilo. Přišla jsem blíže a zvědavě jí očichala. Pach který odtamtud vycházel, mi byl tak povědomý, přitom tak neznámý. Jeden z hlídačů na mě zavrčel. "Běž od něj pryč! HNED!" Vykulila jsem oči ale pro jistotu jsem odstoupila. Přišla jsem znovu do kruhu psů a čekala, až mě alfa  vyvolá kvůli jídlu. Po chvíli se příblížila moje chvíle. "Mado, vem si jídlo, Trno, můžeš si vzít..." Napjala jsem svaly, připravená se rychle zvednout na Aiřin povel a odklusat k homadě jídla. Vyhlédla jsem si pěkného zajíce a čekala, až si Trna dopajdá pro jídlo. Po ní jsem měla jako vždy přijít na řadu já. Aira se nadechla jakoby v plicích měla řezavé kameny. Napnula jsem svaly ještě víc.  "...Květino, můžeš jíst." A klesla jsem spátky na své místo. Do očí se mi draly slzy. Jak to? Co jsem provedla? Už už jsem se chtěla zvednout a klidně o svuj příděl jídla bojovat, ale podbetův pohled mě uklidnil natolik, že jsem si jen opřela hlavu o přední tlapy a čekala. Žaludek mi řval hlady a boletí, občas se mi udělalo blbě, ale čekala jsem. Když dojedla i omega Liška, Brix, beta původní Živé smečky se zvedla. Sedla si na vyvýšený kámen a počkala, až se všichni uklidní. Pak se na mě podívala bolestným pohledem. Sevřel se mi žaludek. "Brito," Řekla ostře. Sevřelo se mi i hrdlo a udělalo se mi špatně. "Jsi vykázána ze smečky." Ostře jsem se nadechla. Nic jsem nechápala a znovu se mi do očí draly slzy. Chtěla jsem výt a bojovat nad tou nespravedlností, rvát se o svoje místo a jídlo, ale  jen jsem sklonila hlavu a se slzami v očích jsem zašeptala. "Odejdu. Odejdu, ale chci vědět, proč mám odejít. Nic jsem neprovedla." Ke konci jsem mluvila trochu hlasitěji, ale hlas se mi třásl. Brix si olízla čumák, než mi vysvětlila důvody. "Pamatuješ, když byla ještě Živá smečka sotva deset psů? Pamatuješ na ten slib, který jsme každý Nesmyslovi dali?  Hm? Ten slib říkal, že jsi nikdy předtím smečku neměl. A ty?" Podívala jsem se feně  na kameni do očí, ačkoli to chtělo hodně odvahy. "Ne Brix, nikdy jsem smečku neměla." Snažila jsem se mluvit klidně. Brix se ušklíbla. Bolestně. "Přiveďte zajatce. A ty, Brito, mi chceš do očí tvrdit, že neznáš tohohle psa?" Trhla hlavou směrem k vězení, odkud vycházel velký a statný černohnědý pes. Vykulila jsem oči a vydechla. Ten pes... Tohle se nemělo stát. Ten pes byl můj kamarád... Ze smečky. Brutus, náš alfa Bojových psů, těch, kteří trpěli pod vedením nevyjících. Brix se usmála. "Takže? Znáš toho psa? Řekni mi pravdu, a to do mích očí. Nuže? Je tohle člen tvé smečky?" Jí očividně šlo mluvit klidně a bez problému se dívala na mě i na svého zajatce. Pohlédla jsem nejdříve na svého kamaráda, než jsem pevně pohlédla svojí bývalé betě do očí. "Ne Brix, tenhle pes nikdy nepatřil do mé smečky. Zároveň ale nemůžu říci, že ho neznám. Já a pár dalších psů- mezi ně patřil i on- jsme byli velcí přátelé, kteří se snažili přežít v pro nás neznámém světě. Nedalo se nám ani říkat smečka. Hodně často u nás panoval zmatek, a neměli jsme postavení." Pár psů šokovaně vydechlo, zřejmně si nedovedlo představit život bez tvrdé hiearchie. "Každý mohl jít lovit a každý mohl rozhodovat o chodu smečky. Podestýlky jsme si dělali vzájemně." Vrhla jsem lítostivý pohled na omegy. "Jenže kde je chaos, tam nic nevydrží. Takže se naše přátelství postupně zhroutilo. Někteří jsou možná mrtví. Ale. Takže jsem skutečně slíbila pravdu. Nikdy jsem smečku neměla! Mluvím pravdu! Nemůžeš mě vyloučit, jsem nevinná!" Poslední slova už jsem nadšeně zavyla. "Nemůžeš!" Brix se netvářila zrovna nadšeně, ale nakonec pokrčila rámeny a pokynula Lišce, aby mi dala cosi ze zbytků potravy. Nadšeně jsem se na potravu vrhla. Pak se Brix podívala na Brutuse a já na chvíli přestala jíst. "A tebe tedy pse rádi uvítáme v naší smečce. Jak se jmenuješ?" Pes si olízl čumák při pohledu na mojí potravu a omegy olizující zbytky. Všimla jsem si, že mu jdou vidět žebra. Zřejmně několik dnů nejedl. "Jmenuju se Brutus, těší mě. Rád se přidám do vaší smečky." A pak se hned vrhl ke zbytkům a šťastně začal okusovat zbytky. Aira jen zavrtěla hlavou a Brix se usmála. Došlo mi, že v Brutusovi vidí svého alfu a kamaráda- mrtvého kamaráda-, Nesmysla. Nevědomky jsem se usmála a začala přežvykovat potravu.