Pekelné bytosti

Kapitola 12

Pro začátek dalšího dne mi stačila myšlenka na včerejší večer, kdy jsem okusila rty mého nepřítele. Pokud je to můj nepřítel. I přesto jsem vylezla z postele celkem brzy a oblékla se. Po špičkách kolem Philipa pokoje, i když jemu nic neujde, jsem proklouzla do kuchyně na dřívější snídani, abych se všem vyhnula.

Bohužel, hned jsem zjistila, že tohle nenapadlo jenom mě. Než sem stačila vycouvat z místnosti dva páry očí, už mě viděli a já svůj útěk odložila. Hned jsem se proklela za to, že jsem nezapnula pouto a nepodívala se, kde se Elis nachází. Usmála jsem se na ní s Philipem u stolu jako by se nic nedělo a bylo to normální ráno. I já jsem si vzpomněla, že se ráno neusmívám a radši jsem hned nasadila otrávený výraz. Elis můj úsměv ovšem hned okomentovala.

„ahoj Alex, vidím, že i ty máš dnes dobré ráno“ obdařila mě úšklebkem i když jsem z ní cítila, že neví co se děje a je odhodlaná to zjistit. Smůla pro ní je, že já jsem odhodlaná to udržet v tichosti a Philip se za to nejspíš stydí, takže bude mlčet. Neříkám, že mě tahle myšlenka neštve, ale to co se včera seběhlo, byla chyba. URČITĚ?, Samozřejmě.

„to ještě nevím, protože jsem se pořádně neprobrala“ odkašlu si a předstírám zívnutí. Jsem vděčná, že Elis nemůže poznat, že lžu. Byla jsem probraná hned, jak jsem ty dva viděla spolu u stolu.

Snažím se Philipovi vyhýbat pohledem, ale je to těžké, když cítím, jak na mě upřeně zírá. Teď nejsem připravená vidět, co si myslí.

„jak ses vyspala ty?“ ptám se a snažím se přesměrovat konverzaci na ní, i když na tuhle otázku už vím odpověď. Něco se mi snaží oznámit, ale neví jak na to. Nechám tuhle otázku nechat nezodpovězenou nahlas a raději se zeptám na to, na co nevím odpověď.

„nebo mi raději řekni to, do čeho se ti moc nechce“ Elis se přestane usmívat jak sluníčko a spíš se v jejích očích ukáže nervozita. Podívá se na Philipa a chytne se za spánky.

„Philip věděl, že to hned poznáš, ale já si nebyla jistá, že si v tom už tak dobrá“ au, je vidět jak ve mně věří. Vím, že to nemyslela zle, ale stejně. „jde o to, že ta žena co jsme ji našli u tebe v pokoji zraněnou…“ vím ´, že to z ní jen tak nevyleze a tak se donutím podívat na Philipa, doufajíc, že ten mi to hned řekne.

„je mrtvá, dnes ráno když ji šla Elis zkontrolovat tak už byla po smrti. Vypadá to, že ji někdo uškrtil“ Zacouvám od nich celá v šoku, dokud nesevřu v rukou mramorovou desku kuchyňské linky, která mě studí na kůži.

Elis se kousne do rtu a zakryje si obličej rukama jako by za to mohla. Philip jí pohladí po zádech, ale přitom mi stále oplácí pohled. Teď v něm nedokážu číst, na to jsou mé myšlenky jako v transu.

„někdo se jí zbavil dřív, než mohla cokoliv říct“ říkám své myšlenky nahlas. „Mohla mi říct, co to mělo znamenat, už jsem mohla vědět, proč byla v pokoji zrovna u mně! A pokud jí někdo uškrtil, tak ten dotyčný musí být někdo z nás“ Otočím se k nim zády a přes oči si položím ruku, i když slzy mi téct nechtějí. Cítím víc vztek než smutek, cítím ho tak moc, že mi ani vlna útěchy od Elis nepomůže. Spíš mi po ní přejede mráz po zádech. Otočím se na ní a sundám si z očí ruku, ale nechám je zavřené, aby v nich neviděla, jak bezmocně se cítím a jak dokážu být plná vzteku. „nedělej to, už na mě nic takového nezkoušej, s tímhle se musím poprat sama“ procedím a otevřu oči jen natolik, abych věděla kudy se mám dostat z místnosti. Vím, že pochopila, co jsem tím myslela. Už nepotřebuju její útěchu. Jen to ve mně vyvolává více pocitů, se kterými si nevím rady.

Ze vzteku se stane smutek a ze smutku slabost. Padnu na zem právě ve chvíli, kdy vyletím ven na čerství vzduch. Sednu si na schody a držím v roztřesených rukách svou hlavu. Tohle nemám ve zvyku. Tohle se mi nestalo nikdy. Nikdy jsem se necítila slabá jako v tuhle chvíli. To není tvá slabost, ale Elis. Podívám se na své ruce a zamračím se. Mé ruce se netřesou, mé tváře nejsou mokré od slz, jak jsem si myslela, to všechno Elis. Tohle prožívá právě Elis a já jsem nucená to prožívat každou minutu, každou sekundu s ní.