Pekelné bytosti

Kapitola 5

Už dva týdny jsem měla nácvik boje. Naštěstí už jsem necvičila s Philipem a vlastně ho už vůbec neviděla. Neptala jsem se po něm, protože by se mohl vrátit. Vlastně mi to tak docela vyhovovalo, až na ten pocit, že se blíží něco špatného. Když jsem chtěla mluvit s Benem, tak na mě neměl nikdy čas a napjatý výraz dospělích vojáků, nás všechny bil do očí. Poté najednou všechno vyplulo na povrch.

Nastal chaos. Ani nevím jak to všechno začalo, protože jsem spala. Zase. Vzbudilo mě dupání snad tisíce nohou na chodbě, kolem dveří. Zaslechla jsem šuškání, výkřiky rozkazů a také startování aut u okna. Rychle jsem vyskočila z postele a bolest celého těla po bojích, jsem zahnala do pozadí. Další výkřik. Co bych dala za to, aby byl Philip zase u dveří a řekl mi, co se to tu sakra děje. 

Rychle jsem se nasoukala do oblečení a vyběhla ze dveří na chodbu. Proud lidí mě opět přitlačil ke dveřím. Ti, co si všimli, že tu stojím, tak zrychlili krok. Někteří vykřikli a začali se bránit, i když jim o de mě nic nehrozilo. 

Rukou jsem zastavila kluka, co se tlačil s ostatními dopředu a ještě si mě nevšiml. 

"co se to tu děje?" snažím se překřičet dusot nohou. Nechala jsem se strhnout tlačenicí, abych ho neztratila z dohledu. Ihned na můj hlas a blízkost zareagoval a snažil se mě odstrčit. Musel si všimnout zmatku, který v mích očích panoval a zamračil se.

"zaútočili na nás"

"Areyové?!" vykřikla jsem rychle a on zavrtěl hlavou jako bych se zbláznila. 

"hybridi. Zaútočila na nnás tvá rasa." nechla jsem ho jít. V tom náhlém šoku jsem se pohybovala, jen pomocí ostatních lidí co šli rychle ven. Tohle je to poslední, co jsem čekala. Mohl slyšet špatné informase, i když to je méně pravděpodobné. Hybridi mají přeci s lidmi dohodu. Spojili jsem se, abychom měli větší šanci vyzrát na Areye. Rozhodně nemáme bojovat proti sobě. Moje nohy se opět začali pohybovat dobrovolně. Ocitla jsem se venku. Všude na okamžik panuje klid. Hned na to ovšem začnou chodit postavi ve vojenské uniformě. Chodit, je asi moc silné slovo, protože se spíš belhali. Nebylo pochyb o tom, že jsou zranění.

Moje zvědavlost mi nedá a místo to, abych šla s nima pryč, tak jdu tam, odkud přichází. Pomalu začínám doufat, že semnou nebudou bojovat, když uvidí, že jsem hybrid jako oni.

Dnes mě ovládá jeden šok, za druhým. Pomalu jsem si začala zvykat na pocity, co mě vždy pohltili, ale tohle bylo něco jiného. Přitiskla jsem se na stěnu domu a modlila se, aby mě pohltila a já se mohla schovat. 

Přede mnou se rozprostírala louka zraněných, bojujících lidí, kteří se snaží bránit toto místo před hybridy. Přede mnou. Jeden voják se na mě podíval a hned začal útočit. Vyhnula jsem se první ráně a zvedla ruce do vzduchu, aby pochopil, že nemám zájem s ním bojovat. Nijak to nebral navědomí.

"dost!" zavrčela jsem, když se mi snažil dát další ránu. Zastavil se a zmateně se na mě podíval. "nemám zájem s váma bojovat, já-"

"Alex!" přerušil nás hlas Bena se zbraní v ruce. "no tak, nechte jí" nařídil vojákovi a přesunul pozornost ke mně. "co si myslíš, že tu děláš?. Jdi za ostatními dovnitř a zůstaňte tam" vyplašeně se podívám kolem sebe, když zazní výstřel a jeden hybrid se skácel k zemi. Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Ben si toho nejspíš všiml. 

"říkám ti to naposledy Alex. Běž dovnitř" zavrtěla jsem hlavou. Ani nevím, kde se vzal najednou ten pocit, co jsem nedokázala pojmenovat, ale rozhodně mi dodal odvahu mu vzdorovat. 

"nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš, co se to tu sakra děje!" zařvala jsem a vytrhla svou ruku z jeho sevření.

"do toho ti nic není" v jeho očích se mihl hněv.  

"že mi do toho nic není? Střílí se tu do mého druhu!"  teď se dostal hněv i do mě a nechtěl jen tak vyjít ven. Neslábl, spíš ještě zesílil, když se ozval další výstřel a tentokrát spadl na zem, mrtví voják. Víc zmatená jsem v tom okamžiku být nemohla. Jak se tohle mohlo stát? Lidé, co mě vychovávali, proti hybridům, kteří mají stejnou krev jako já. 

"napadli nás Alex, tohle opravdu není pravá chvíle, na to, si přivlastňovat druh, který ti stejně nic neříká!" mluvil o hybridech. To, že mi hybridi nic neříkají, říkají mi toho stejně jako lidé. V součastné chvíli si e cítím nejblíž Areyům. Do teď, jsem neměla odvahu si tohle přiznat. Stále se cítím, jako by byl část Areye uvnitř mě a požíral mě uvnitř. 

"tohle musí přestat" zavrtěla jsem hlavou. Podívala jsem se na bojujíci postavy a na netrpělivého Bena, který zavrtí hlavou.

"jdi dovnitř" nejprve si myslím, že v tom hlase slyším netrpělivost, ale posléze si uvědomím, že ta v jeho hlase vůbec nebyla. Byla to naléhavost, tak veliká, že se ve mně vzedmulo podezření. Mohl mě tu prostě nachat a jít pomoct vojákům. Místo toho dává pozor na to, abych se někam nezatoulala a dostala se do bezpečí, Rozhodně to není. kvůli tomu, že by mě měl zrovna v lásce, protože nemá. 

Periferním viděním jsem zpozorovala, že se k nám  řítí asi pět hybridů. V ten samí okamžik to viděl i Ben a zvedl zbraň. Moje první myšlenka byla, že se před to vrhnu, ale vím jak to dopadá ve filmech, kde to vždycky schytá ten nevinný a potom se kvůli tomu všichni usmíří. Na to nemám žaludek. Vím jistě, že já ta nevinná oběť být nechci. Místo toho jsem Benovi podkopla nohy. Obklopila mě bolest dřív, než jsem stačila slyšet výstřel. Nejpodivnější na tom bylo, že jsem to nezchytala já, ale hybridní holka, která se objevila vedle mě. Všechno se zpomalilo.

S blonďatou holkou to ani nepohlo. Místo toho jsem se válela na zemi v křečích já. Holka se na mě zadívala se zmatkem v očích, který měli všichni okolo, co to viděli. Ben se zase postavil na nohy a zase zamířil. Tentokrát na mě. Ani jsem si neuvědomila, že vážně míří na mě, když jsem v zádu na hlavě ucítila tupou bolest a potom kolem nastala tma. 

Pomalu jsem otevírala oči. Všude panoval klid, neslyším žádné kroky, dech a ani vítr, na který jsem si v posledních dnech zvykla poslouchat za okny. Zaťala jsem pěst a v mích rukou se sevřelo prostěradlo postele. Podle kvality jsem poznala, že není moje. 

"vítej" promluvil holčičí hlas, který zněl jako zpěv ptáků. Naklonila jsem hlavu za tím, božským hlasem a viděla tvář, která mi připomnělo co se všechno stalo. Útok, střelba a bolest. 

"kde to sakra jsem" zabručela jsem a posadila se. Překvapivě mě nic nezabolelo, tak jsem hned usoudila, že na tom nemůžu být tak špatně. Kolem sebe jsem měla potapetované stěny, ozdobně vyřezávanou skříň a prosklené dveře na balkon, který mě upoutal nejvíce. Skrz něj jsem spatřila, že už nejsem ve školním areálu. Dokonce jsem mohla usoudit, že nejsem ani v Kanadě, jako doposud. Z balkonu jsem totiž viděla velkou kamennou sochu Krista, který má rozpřažené ruce jako by objímal celé Rio de Janeiro. Jsem v Brazílii. Co tu doprdele dělám?! 

Omlouvám se za nějaké chyby, kterým se nevyhnu. :D Chtěla bych poděkovat lidem co to čtou a alespoň trochu je to baví. Jestli to stále platí tak, prosím o votes a komentáře, které mi vždy zlepší celý den :)))) :33 miluju vás a budu se snažit, co nejdřív zase napsat další čááást. :D Hrozně mě to baví :D :333