Dnešek začal všedně, jako každý jiný den. Ze snu mne vytrhl řvoucí budík. Když jsem konečně rozlepila oči už u mě na posteli ležela moje milovaná, chlupatá láska. Dívala se na mě a vrtícím ocáskem dávala najevo že je šťastná že vstávám. Pohladila jsem její zlatavě zbarvenou hlavičku a poprvé toho dne řekla její jméno. "Glórinko moje, už se valím." Jen co jsem vyslovila její jméno bylo to jako by do ní píchlo sto vos, začala se vrtět celá, ocásek jí lítal ze strany na stranu a já najednou ve svém smutném životě pocítila radost. Bylo mi s ní strašně dobře, před ní jsem se nemusela přetvařovat, nasazovat úsměv když se mi chtělo plakat. Glorie je mohutná, ale velmi hodná. Je to zlatý retrívr, ale někdy je spíš jak obří doga.Ještě chvilku jsem s ní ležela v posteli a hladila její skoro plyšovou srst a v duchu jsem si říkala dnešek bude jiný, bude lepší! Když jsem si dala sprchu, připravila si kávu už okolo mě skákala, protože věděla že se obleču a půjde na ranní procházku. Jen co jsme vyšly z domu celá natěšená mě táhla do blízkého lesa. Po půl hodinové procházce, spíš běhu, jsem si doma sedla a usrkávala kávu. Koukla jsem po telefonu, byl nabitý a tmavý. Nikdo mi nepsal, nevolal a mě došlo že mi je to vlastně jedno. Dopila jsem kafe a začala se připravovat do práce. Jelikož jsem byla vždy v ateliéru sama tak Glorie chodila se mnou. Vzala jsem brašnu z oblíbeným foťákem, pamlsky pro Glórinku, nalila si do termohrnku kávu a chystala jsem se vzít vodítko a vyrazit, když mi začal zvonit mobil. Trhla jsem sebou až Glorie nadskočila a štěkla. Normálně mi takhle ráno nikdo nevolal. Byl to můj šéf. Přejela jsem prstem po displeji a přijala hovor, než jsem si dala telefon k uchu začalo se mi kroutit břicho jako když je plné červů. Šéf měl zase špatnou náladu. "Dobré ráno Anet, už jste v bunkru?" vyštěkl na mě z reproduktoru. Nestačila jsem se ani nadýchnout a vyštěkl dál : "No to je fuk, zbalte kufr na focení venku a doražte na adresu co jsem vám poslal. Presto! Čeká tam důležitý klient." Chtěla jsem namítnout že můj ateliér není bunkr, popřát mu také dobré ráno, ale místo toho jsem jen pípla "Už jedu. "Nebylo obvyklé že jsem jezdila na focení mimo (jak řekl šéf) bunkr, ale věděla jsem že za to budou pěkné peníze. Potřebovala jsem každou korunu, abych se mohla osamostatnit a fotit podle svého. Na nic jsem nečekala, vzala Glorii, tašku a běžela k autu. Glorie poslušně skočila na zadní sedadlo a lehla si. Hodila jsem věci na sedadlo spolujezdce a vyrazila do ateliéru pro věci. V hlavě se mi točily myšlenky: kdo je ten klient, co chce fotit a proč venku? K ateliéru jsem dorazila za 10 minut, zaběhla jsem dovnitř, dala na dveře lístek (Focení venku, objednávky na mobil. Děkuji.) vzala tašku a běžela spět do auta. Glorie jen zvedla hlavu když jsem s bouchnutím zavřela dveře od kufru a zase ji položila když jsem si sedla do auta. Je nezvykle klidná, prolítlo mi hlavou, ale neměla jsem čas teď nad tím přemýšlet. Zadala jsem adresu do navigace a vyrazila.
