Trvalo skoro tři hodiny než jsem uklidila nepořádek co jsem udělala já i nezvaný host. Nikde jsem nenašla trsy chlupů ani smradlavé překvapení. Jen v přízemí kapky krve co se táhly ke schodům a zpátky k posuvným dveřím v kuchyni a taky ty v koupelně. Šla jsem po stopách, ale bylo to zmatené. Nejdřív jsem našla stopy psa, pak lidské a jinak nic. Že bych při tom co jsem ležela ve vaně, usnula a z ničeho nic se ze mě stala náměsíčná? Že bych si nepamatovala že jsem rozbila okno a posuvné dveře? Neměla ani škrábnutí a přesto byla skoro všude krev? Nic mi nedávalo smysl. Byla jsem dezorientovaná a nějak unavená. Zvláštní bylo že jsem neměla vůbec hlad, ale jen žízeň. Včera jsem celý den nejedla a dnes jsem nechtěla ani sušenku která na mě koukala ze skřínky. Jen jsem pila cokoliv se mi připletlo pod ruku. Nejdřív voda, pak limča, nakonec jsem nepohrdla ani nedopitým vínem ze včera. Nakonec jsem vzala láhev minerálky co jsem měla pro návštěvy, léky na nevolnost a pomalu jsem se ploužila nahoru do ložnice. Už jsem byla skoro v ložnici, když mi došlo že mám rozbité posuvné dveře a okno. Nemám je nijak zabezpečené! Pomalu jsem sešla dolů, když jsem si všimla že kamkoliv se pohnu jde za mnou Glorie absolutně neslyšně, skoro jako můj stín. Zastavila jsem abych se na ní podívala a trochu jí pohladila. Připadla mi vystrašená. Sklonila jsem se že jí pohladím, do teď jsem na ní neměla čas. Když jsem k ní natáhla ruku jen se podívala, kníkla a sklopila uši. Jako kdybych jí ublížila. Celá zkoprnělá jsem na ní civěla jako na dvouhlavého draka. Pomalu jsem odtáhla ruku a nevěřila že se mě má milovaná Glorie bojí. Takhle se nikdy ke mě nechovala. Řekla jsem si že to zkusím ještě jednou. Pomalu jsem k už ležící Glorince natáhla ruku a ona jen lehce natáhla čumáček, aby mne očuchala. Uši měla stále stažené a dokonce maličko zavrčela. Co se to sakra děje? Ptala jsem se sama sebe. Byla jsem ale moc unavená, abych to řešila. Zavřela jsem znovu okenice u všech oken v přízemí a také znova u posuvných dveří. Nechci aby mě tu vystrašila potulná liška. Trochu si odpočinu, vyležím to co na mě leze a bude líp na všech frontách. Ještě jsem nalila vodu Glorii v ložnici do misky a lehla. Sotva jsem dopadla na polštář už jsem nevěděla o světě.
O dvě hodiny dýl jsem otevřela oči a všechno se zdálo v jiném světle. Všechen můj nábytek, stěny a i stropy se zdály jinak barevné. Nejspíš jsem měla teplotu a teď je svět veselejší, protože se mi ulevilo. Glorinka ležela na zemi vedle postele a když jsem se pohnula, skočila hned ke mě a začala mě olizovat. Už je zase svět v pořádku! Pomalu jsem vstala, motala se mi hlava ale jen lehce. Když jsem se chtěla postavit na nohy, spíše jsem vyskočila. Tolik energie jsem v sobě neměla už hezky dlouho. Rozhodla jsem se že nebudu obědvat ale půjdu běhat s Glorinkou do lesa. Měla jsem prostě pocit že musím. Neumím to vysvětlit, ale něco mě vyzívalo ve skrytu duše - "Běž!!" Měla jsem prostě chuť po ...... no asi x letech běhat. Už si nepamatuju kdy jsem naposled běžela, ale teď jsem měla neodbytný pocit že musím. Hned jsem vlezla do hezky srovnané skříně a hledala elasťáky a vršek co by zakryl mé nedostatky na břiše. Když jsem našla, ještě jsem už převlečená skočila do koupelny abych z obličeje spláchla spánek a únavu, která křičela do světa - 10 let jsem nespala! Pak jsem Glorince nasadila běžecký postroj a vzala pár pamlsků do kapsičky na opasku. Připnula jsem vodítko Glorii a pak na opasek, strčila do kapsičky na opasku klíče a můžem vyrazit! Glorinka na mě koukal nevěřícně, ale šla se mnou. Nechtěla jsem dělat rozruch na ulici tak jsem se rozhodla že dnes, mimořádně to vezmem přes zahrádku, rovnou do lesa. Nebudu děsit sousedy že JÁ jdu běhat. Až budu opravovat plot, udělám si tam hned vrátka. Tak jsme vyrazily do lesa.
V lesíku byl klid, až moc velký! Slyšela jsem pár ptáků zaštěbetat ale jinak nic. Normálmě sem doléhaly zvuky každodenního žití. Třeba auta, sekačka na trávu, dohady sousedek a letadla. Dnes mi připadalo že se celý svět vypnul. Konečně!! Běžela jsem dál, v klidu a bez starostí. Glorie za mnou, nejdříve nejistě a pak s radostí si také užívala klid a běh. Doběhly jsme asi po hodince zpátky k pobouranému plotu u mého domu. Teprve teď jsem se zastavila a slyšela to všudypřítomné, děsivé ticho. Jako kdybych najednou žila jen já a Glorie. Pomalu jsem kráčela k posuvným dveřím do kuchyně, které jsem v zápalu energie nechala nechráněné a poslouchala, jestli uslyším alespoň něco. Vešla jsem až do kuchyně a neslyšela ani ťuk! Glorie se jen rozhlížela, uši nastražené a nakonec, když jsem jí odepla se svalila na svůj pelíšek v obýváku.
Mimochodem Glorinka má u nás doma v každé místnosti pelíšek, jen v kuchyni na něm nikdy neleží. Tam jen žebrá o dobroty když se rozhodnu že po 100letech něco ukuchtím. V koupelně ho nemá, tam tolik času netrávíme. Stejně nejvíc využívá ten v obýváku, v pracovně zabere místo na malém gauči u okna a v ložnici mou postel, když jí to nebaví na pelechu.
Podle Gloriina chování jsem si řekla že v domě nikdo není, sedla jsem si v kuchyni na stoličku a dýchala. Nebyla jsem ani moc zadýchaná na to že jsem roky neběhala. Stále jsem poslouchala to ticho. Teď už jsem začínala být vyděšená. Zavřela jsem okenici tak rázně až ke mě Glorinka přiběhla. Sehnula jsem se k ní že se nic neděje a pohladila jí. Podívala se na mě tak nějak podivně a pomalu odťapkala do obýváku. Měla jsem takový divný pocit , který nedokážu vyjádřit a tak jsem se pustila na obhlídku mého obydlí. Jo jsem srab, pořád mám pocit že na mě někdo někde vyskočí, ale doma jsem se nikdy nebála. Najednou jsem se ani v domě necítila v bezpečí. Zavřela a zkontrolovala jsem všechny okna i okenice, pak teprve jsem usedla na gauč v obýváku. Stále jsem cítila divný neklid. Skočím se osprchovat, nejím se a bude klid- myslela jsem si. Pustila jsem vodu a čekala. Byla jsem zvyklá čekat. Než teče voda potrubí rachtá a dělá různé zvuky, ale teď jen zarachotilo a nic. Stála jsem dál a čekala. Voda netekla! Už by dávno měla téct voda a já si mohla dát sprchu. Napočítala jsem asi do padesáti a voda nikde. Tak to je skvělý, elektrika nejde, voda neteče a sousedi asi zmizely ze světa. Z mého vnitřního nadávání mě vytrhl zběsilý štěkot Glorinky. Polonahá jsem vběhla do obýváku a zjistila že ona kouká na okno vedle vchodových dveří. Když jsem doběhla už neštěkala. Sice ležela ale vrčela na okno, hřbet naježený až k ocasu. Mě se najednou udělalo zle a v tu chvíli jsem zažila něco jako když se má duše odpoutala od těla. Najednou jsem stála na ulici před mým domem a koukal ke dveřím, to co jsem viděla, nepřeju ani nejhoršímu nepříteli vidět. Stálo TO u mě u dveří, pařátama které kdysi bývaly snad ruce, se to snažilo tlouct do dveří. Hlava byla skoro holá a celá krvavá. Na sobě to mělo cáry košile, kterou rád nosí soused od vedle a něco jako plátěné kalhoty. Vše na TOM bylo potrhané a krvavé. Nemělo to obličej ale stejně to vydávalo zvuk jako by křiku. Na dveřích to zanechávalo krvavé šmouhy, jak se to do nich snažilo tlouct. Najednou jsem se jako by vrátila do svého těla, bylo mi na zvracení (ne jen s toho co jsem viděla) a chtěla jsem zase spát. Slyšela jsem tlumené bouchání na dveře, to mě vytrhlo z letargie. Nevěřila jsem tomu že jsem vážně viděla co jsem viděla a tak jsem pomalu, potichu došla ke dveřím a koukla kukátkem ven. Zase jsem uviděla hlavu bez tváře, jen vytřeštěné bílé oči a zuby bez rtů. Místo obličeje TO mělo něco jako kousky mletého masa a jinak jen lebku. Celá jsem zatuhla a místo toho abych utekla, zůstala jsem stát na místě. Jen jsem tupě zírala na dveře a říkala si že se mi to jen zdá. Nakonec kousek ve mě se probral a můj zrak se upnul na Glorinku. Sice ležela, ale byla celá napružená, tiše vrčela a ukazovala zuby. Nevěděla jsem co mám dělat a jestli se mi to všechno jen nezdá. Třeba mám vysokou teplotu a blouzním. Nakonec se vzbudím celá zpocená a vyděšená.
