Vchod na mojí malou zahrádku vedl z kuchyně. Nakračovala jsem opatrně a potichu k proskleným, posuvným dveřím. Vůbec jsem se necítila dobře. Možná to bylo tím lehkým úborem, vínem nebo jen tím že jsem jen stárnoucí, bezmocná ženská! Kdo ví co tam za těmi dveřmi na mě čeká? Nějaký vzteklý pes, mýval nebo třeba vačice? Jsem vůbec očkovaná? Moje mysl zažívala hurikán. Přistoupila jsem k pootevřeným dveřím a zkoprněla. Můj mozek jel na plné obrátky - "Co nějakou zbraň?" Jasně musím se nějak ozbrojit! Co když je tam nějaké vzteklé zvíře a bude mi chtít ublížit. Mám ráda všechna zvířátka pokud mě nechtějí sežrat.
V tom okamžiku jsem zacouvala zpátky do kuchyně. Koukala jsem po lince a nic co jsem zahlédla nevypadalo jako zbraň. "A sakra!" proběhlo mi hlavou. Couvala jsem lehounce dál do obýváku kde si v klidu lenošila Glorinka. Podívala se na mě a hned vstala! Cítila že jsem hodně nervózní. Rukou jsem jí naznačila "zůstaň" a zašeptala to samé .Nečekala jsem že poslechne, ale zůstala a jen nasávala s nastraženýma ušima. Nebyla nijak cvičený pes ,proto mě překvapila že příkazu co jsem jí řekla snad už milionkrát teď najednou rozumí. V hlavě mi znělo - "No jasně teď když tu nikdo není slyšíš?! "Fajn, hafina v poho, ale co zbraň?" znělo mi hlavou když jsem pomalu procházela dům.
Aby jste rozuměly- můj dům už se mi nezdá tak veliký. V přízemí se nachází chodba z které vedou dveře do obýváku, kuchyně, koupelny a garáže (která nejde z venku otevřít, tak jí mám jak prádelnu) a pak jsou tam úzké schody do patra, kde se nachází má ložnice a jeden pokoj co mám jako pracovnu ( stůl, počítač, šanony a jedna hodně stará židle. Jojo je to větší jak můj původní byt v paneláku, kde jsem bydlela s jedním z mých chlapů! Ale......... jsem tu sama, stěny na mě skoro padají, vana bez pomocí zvonu nevypouští, od střechy trochu zatíká (zatím jen do umyvadla vedle postele) a jiné menší a větší závady na které říkám pozvu odborníky. Zatím na odborníky nedošlo -nejsou finance! No ale co?! Zatím drží a je můj!!! Jak dlouho bude držet se už dělají sázky!
Vešla jsem do ložnice a vzpomněla jsem si na dárek od mého dávného kamaráda. Měla by to být skvělá napodobenina katany označované jako Tači a k tomu ještě osobní dýka Tantó. Byl to dárek do nového "života" a já jelikož jsem myslela že to je jen ozdoba, jsem to zastrčila do skříně. Chtěla jsem to někam pověsit, ale nebyl čas a ani nálada. Nebude to vyloženě zbraň, ale na pohled to vyděsí. Možná to není ani ostré! Hrabu ve skříni jak splašená a pořád nic. Vyházela jsem snad všechno oblečení co mám a ta krabice nikde. Vzala jsem si stoličku co mám místo schůdků a koukla na horní poličku. Áno tady se schovává!!! Jen co jsem zachytila okraj krabice už se to sype dolů. Jen jsem seskočila a zavřela oči. Rachot skončil, trochu se ještě snášel prach ale krabice napůl otevřená ležela na zemi. Zahlédla jsem něco blýskavého. Asi jsem našla co jsem hledala. Chtěla jsem seskočit ze stoličky a podívat se na ten poklad když jsem koutkem oka zachytila pohyb okolo dveří. Jojo přiznám se - stuhla jsem! Stojím na stoličce jak socha a čekám kdo na mě vyběhne. Myslela jsem že vteřina je krátká, ale tahle byla jako tři minuty! Pak se ve dveřích objevila Glorie. Moje srdce spadlo až někam do přízemí jak jsem se lekla, ale to neznamená že je vše vyřešeno. Ještě zbývá vtrhnout na zahrádku jako hrdina a postarat se o vzteklého mývala?! Jasně, beru to teď s humorem, po tom co jsem se málem strachy sesypala z hloupé stoličky! Jinak mí milý - klepu se i pod špeky!!!!!
Teď nevím jestli mám na toho mýho pésana křičet a nebo jí obejmout že za mnou přišla a snad mě i ochrání. Slezla jsem rozklepanýma nohama ze stoličky a hned jsem se jí vrhla okolo krku. "Ty jsi moje holka, viď?!" Odpovědí mi bylo několikanásobné olíznutí obličeje a vrtění ocáskem. Z tohohle krásného momentu nás vyrušil šramot dole. Zatáhla jsem Glorii do ložnice a lehounce, tichounce zavřela dveře. Glorie byla našponovaná, zvedaly se jí pysky a vylezly zuby na odiv. Jako kdyby cítila vetřelce. Nikdy jsem to u ní neviděla, jen jsem si to pamatovala z videa na výcvik psů. Zpozorněla jsem i já. Každičký malý zvuk mi připadal jako z repráku. Chloupky na krku se mi ježily stejně jako Gloriin hřbet. Srdce mi bušilo že jsem ani neslyšela vlastní myšlenky. Jen jediná myšlenka mi vyloženě řvala v hlavě - "Zjisti co, kdo a vyžeň!!" Jen jsem měla strach že to bude nějaký zloděj a ublíží Glorii!! Nedovolím nikomu aby ublížil mému miminku!!! Nestihla jsem se ani vzpamatovat a už stojím v ložnici před zrcadlem jak nějakej super hrdina, v ruce mám to dlouhé ostří. Krásně se leskne a navíc vypadá fakt ostře. Koukám na sebe a jako kdyby to dělal někdo jiný vyndám z krabice i pouzdro na záda a na malou dýku okolo pasu- to ani nedělám já!!! Jo jasně v zrcadle vidím super ženu, ale skutečně ani nevím jak jsem to na sebe navlíkla a klepu se jak drahej ratlík. Glorie na mě kouká a stále má naježený hřbet. Ona mi teď věří a doufá že se budeme chránit na vzájem. Tak asi jak jinak- jdem na to!!
Pomaličku otvírám dveře, poslouchám a oči mám na stopkách a při tom držím Glorii dál od dveří. Strká čumák už skoro mezi dveře když obě slyšíme ten zvuk!! Je to něco mezi medvědím bručením a vlčím vitím. Strašný zvuk který vyvolá akorát mé další zděšení a málem infarkt. Glorinka se naježí jako dikobraz a strnule stojí u dveří. Nemůžu se ani hnout, ale moje svaly jednají za mě a přibouchnou dveře. Dobrá, pomyslím po chvilce- asi tady máme medvěda?? Jo jasně, proč ne?! Vždyť všude je spousta domů a paneláků kde takový medvědi můžou bydlet!!! Jistě tu už nejakých padesát let nežijou, ale teď si řekly proč se nenastěhovat mezi lidi?? "To jako fakt, kurník!" Zakleju jen lehce a můj mozek začíná vynechávat. Co dělat když doma máte medvěda??? Sakra tak to nevím! Ve škole nás to neučily a na nějaký dokumenty o medvědech jsem nikdy nekoukala! "Jasně volám poldy, hasiče, ochránce zvířat nebo kohokoliv kdo mi pomůže." Pomalu jsem se odplížila k oknu, tam jsem totiž nechala všechny své věci a doufám i mobil. Hrabu a mobil nikde! No jistě to bych nebyla já, kdybych ho nenechala tam kde ho nepotřebuji. Tak a teď babo raď ! Teprve teď mi došlo že jsem ani nejedla, no to není nijak výrazná změna ale hlavně jsem tam nechala i tašku s mobilem. Což je v kuchyni!!! Tam teď nejdu! Svalím se u okna na zem a jen tak koukám do prázdna. Glorinka ke mě přijde a čumáčkem do mě šťouchá a pak hlavu otočí ke dveřím, to udělá ještě dvakrát a mě to pak dojde. Nevím jestli mi Glorie chtěla říct to na co myslím ale přivedla mě na záchranou akci! V mé takzvané pracovně mám pevnou linku, pro jistotu! Už skoro nevím jak to použít, ale teď je hlavní se tam dostat. Glorince naznačuju rukou aby zůstala, ale stále se žene ke dveřím. Co dělat?! Vezmu jí sebou, aspoň si budu jistá že je v pořádku. Potichoučku se připlazím ke dveřím a poslouchám. Hafinka leží vedle a vypadá že taky poslouchá. Neslyším nic tak pomaličku otvírám dveře. Rozhlížím se po maličké chodbičce až na schody a všude je klid. Dokonce už ani žádné rachocení ze spodu. Po dvou se vyplížím z ložnice abych nedělala rachot a potichoučku se přesouvám do pracovny. Glorinka mě předběhne a už leží u stolu jako když normálně pracuji doma. Zasunu své neforemné tělo do pracovny a potichu se snažím zavřít dveře, ale jelikož jsem je nikdy nezavírala tak dost nahlas zavržou. V tu chvilku by mi neukápla ani kapička krve i kdyby mě ten medvěd rozsápal. Napnutá jako provaz oběšence, jsem poslouchal každý zvuk a kromě vrznutí dveří jsem slyšela jen vítr jak se prohání mojí kuchyní a slabí křik z dálky. Asi se méďa porozhlídnul u mě, zjistil že tu nic dobrého není a šel o dům dál. Ó kéž by!!! Pro jistotu jsem dovřela dveře a sáhla po telefonu. Zklamání- no vždyť říkám jsem prokletá!!Telefon nefunguje. Možná jsem zapomněla zaplatit nějaký poplatek a nebo mi ten strom co spadl před dvěma týdny přetrhal vedení. Asi bych ho měla používat častěji. No nic, tak si trochu posedím u dveří s nastraženým uchem a pak to okouknu. Křik byl slyšet asi tak o čtyři domy dál, tak méďa zamířil do centra. Někdo kdo ho potká má určitě u sebe mobil a když to přežije zavolá pomoc. Ještě asi deset minut jsem seděla a poslouchala jakékoliv šustnutí a nakonec po pohledu na klidnou Glorii jsem se rozhodla jít dobýt svůj dům spět!! Sešla jsem dolů, v kuchyni bylo vše rozházené na zemi a s tím vším byncem i má taška. Než jsem sebrala tašku jsem vytasila katanu a okoukla zahrádku. Vše bylo jako předtím až na kus spadlého plotu. (To mám spravené za dvacet minut) Hned jsem zavřela okenice na závlačku a rovnou i posuvné dveře kterým teď chybělo jedno sklo, to se rozsypalo v kuchyni. Oběhla jsem dveře a okna v celém přízemí abych si byla jistá že už nic a nikdo nemůže dovnitř. U všech oken jsem pozavírala okenice. Už jen projdu s Glorinkou v zádech celý dům abych měla jistotu a zavolám někam. Všude klid, ani záclona se nehnula tak jsem zastrčila katanu spět do pouzdra na zádech (stále nechápu jak jsem si to navlíkla) sedla jsem si ke stolu kde už nebylo mé jídlo, ale šmouhy hlíny, krve a bůch ví čeho. Glorinka si vlezla spokojeně na pelíšek a zavřela očíčka. To asi znamená že je klid?! Až tohle budu vyprávět tak se mi bude smát i ten kdo mě nezná. Dobře- spala jsem a žádný vandal ani medvěd mě nevzbudil!! Sedím, koukám okolo na ten bynec a přemýšlím že to uklidím až zítra ráno. Trochu mě kručí v břiše, ale to nějak zaspím a jak tak koukám na hafinku, má dneska dost. Fakt už toho vzrušení bylo dneska dost, jdu spát. Ještě jednou jsem oběhla celý dům že ani skulinka není volná, vzala vodu z lednice a alou do pelíšku. Glorinka se uvelebila dnes u mě na polštář tak si funíme do tlamiček- měla jsem jí vyčistit zuby. Jemně jí hladím po hlavě a děkuju že tu se mnou je. Ještě pusinku mezi ouška a Dobrou noc Glorinko.
