Schizofrenické recenze ~otevřeno~

Úvod?

Nakonec jsi zbyl v čekárně jako poslední. Jsi neklidný, což lze poznat podle toho, jak často tvůj pohled zalétá k hodinám. Neskutečně tě vytáčejí, ta ručička jako by snad úplně zamrzla, jak už to na místech jako čekárna nebo poslední školní hodina bývá. Naštěstí jsi se nikdy nedozvěděl, že ony hodiny už několik desetiletí nefungují, jinak by tě z toho jistě trefil šlak.

Pak se ale dveře samy od rozevřou a ozve se chladný hlas. ,,Další." To slovíčko tebou rezonuje ještě ve chvíli, kdy překračuješ práh a vstupuješ dovnitř. Místnost se topí v nepříjemném šeru, které tě nutí přivírat oči. Kdesi na druhé straně, snad sedící za stolem, registruješ nějakou postavu, pro větší nálož podrobností bys však musel přijít blíž a to si zatím netroufáš. Poprvé tě totiž napadá, že ačkoliv jsi viděl tolik lidí vstoupit dovnitř, žádný z nich nikdy nevyšel ven. Celý se otřeseš a proklínáš kamarádku, že ti toto setkání domluvila.

„Tak?" pobídne tě znovu ten hlas, který zní, jako když padne kladivo na ocel. Je to silný zvuk, ale úplně prázdný. „Budeš tam jenom tak stát?"

Zavrtíš hlavou, to rozhodně v úmyslu nemáš. Tvým plánem je otočit se na patě a rychle odsud zmizet dřív, než se stane něco, čeho budeš později litovat. Dříve než ovšem stačíš pohnout byť jen jediným svalem, stojíš přímo před oním stolem a jsi podroben důkladnému zkoumání dvou párů očí. Jakoby odnikud přiletí židle, která tě zezadu udeří do kolen, takže se na ni bez odporu svalíš.

Dívka s dlouhými vlasy sedící za stolem si povzdychne. „Tohle je ten, kterého mám zabít?"

Druhá holka, která na rozdíl od své sestry – jak jinak vysvětlit tu podobnost? – stála u okna, se zakuckala, až vyplivla několik drobků tvarohového koláče a rázně zavrtěla hlavou. „Řekla jsem to už stokrát. Nikoho nezabíjíme, jen se možná zhroutí. Jsou ale naživu, teda aspoň doufám."

Teprve teď si všimneš krvavých šmouh rozmazaných po celém pokoji. Už to nevydržíš a rozječíš se na celé kolo.

Dívka za stolem tě jedním máchnutím ruky umlčí. Když vidí, jak na ni kulíš oči, jenom se ušklíbne. „Tohle je moje kniha, drahouši. To já říkám, co se tady stane."

„Vlastně je to naše kniha," opraví ji ta druhá, která má ale vlasy dlouhé pouze po ramena. „Tohle je Patrícia," představí ti tu nepříjemnou osobu za stolem a pak si ukousne další kus koláče. Když dožvýká, roztáhne rty do úsměvu. „A já jsem Patrícia✨. Máme stejné jméno, akorát to moje se třpytí."

Patrícia protočí oči. ,,Ve zkratce jsme obě části jedné a té samé osoby. Já zastupuji inteligenci, logiku, perfekcionismus a kritičnost a ona je ten zbylý bordel."

„To je teda pěkně ujetý," vydechneš a trhneš sebou, když Patrícia práskne dlaní do stolu.

„Ujeté, říká se ujeté."

„Ale tohle je přímá řeč, tam je výjimka možná," zastane se tě Patrícia✨ a přejde k vám trochu blíž.

Unaveně si promneš obličej. „Co ale chcete po mně?"

„Coby," chopí se slova znovu Patrícia✨, „ty přece píšeš knihy, ne?" Vyčká na tvé nedůvěřivé přikývnutí. „My jsme literární kritičky. Patrícii zajímá stavba tvých souvětí, logika zápletky a gramatická správnost. Mezi námi, na tu je obzvlášť háklivá. Hlavně na čárky. Já jsem tady proto, abych se podívala na tvé postavy. Jsou dostatečně věrohodné? Mají svá přání, cíle, sny a špatné vlastnosti? Taky trochu zjemňuji sestřinu kritičnost."

„A vy chcete zrecenzovat moji knihu?"

„Ano," přikývnou teď obě sestry najednou. „Jde nám o to," doplní Patrícia✨ trochu zasněně, „abychom z tohoto světa udělaly lepší místo."