Tajemství |Moon|

Epilog

Slunce zářilo na obloze, po mracích ani stopy, tráva s květinami krásně kvetla a já si užívala teplé sluneční paprsky. Všude byly slyšet popěvky ptáčků a jemný letní vítr jsem cítila na líčkách. Vše vypadalo mírumilovně, když v tom se celá krajina rozhořela. Kouř se šířil doslova světelnou rychlostí. Utíkala jsem. Lapala po dechu. Volala o pomoc, ale nikde nikdo. Klesám na kolena, zalykám se kouřem, oči mě pálí, ruce třesou a mysl mi zatemňuje panika. Po chvíli mi plameny olizují záda, hoří konečky vlasů a  syčím bolestí. Plazím se od ohně dál, snažím se uniknout, ale najednou mě obklopují plameny a zatarasí mi cestu. Tohle je můj konec...

,,Ne!" Vykřikla jsem a otevřela jsem oči do mírného světla. Podívala jsem se vedle sebe na digitální hodiny, které ukazovaly šest hodin večer a devět minut. Bylo mi zle, škrábalo mě v krku a pálily mě oči. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nic mi nepřišlo povědomé. Vše mi splývalo dohromady, okolo mě tancovaly tvary a všemožné čáry. Připadala jsem si jako zfetovaná, což není divu, když mi do žíly proudila tekutina zvaná morfium a svět si mi tak zdál krásnější. Tvář mi zalil úsměv a mně se chtělo smát, ale zároveň brečet. 

 Po nějaké době jsem se uklidnila a odtáhla si pramen vlasů z mého oka. V tom mi tělem projelo vzrušení a chloupky na krku se mi zježily. Zorničky se mi rozšířily při uvědomění, co vše se ode dne, kdy jsem nastoupila do nového ročníku stalo. Vše se otočilo o sto osmdesát stupňů. Platonická láska se stala reálnou; prožila jsem všechny emoce, které snad jen jdou; zmýlila se v lidech a nakonec, nakonec jsem přeci jen zjistila pravdu. Snažím se si vybavit, co se stalo, že jsem skončila zde. Sama v místnosti, která mi nahání strach a chlad a bezmoc mi pronikají až do morku kostí. Nenávidím ten pocit, kdy jen ležím, připoutaná k lůžku, neschopná čehokoliv. Ani tady nikdo není. Nikdo zde na mě nečeká. Stalo se to vůbec? Přišel do mého života Samuel? Mám opravdu záležitost s okem? Nebyl to vše jen sen? Nesrazilo mě třeba auto a já jsem byla třeba rok v kómatu? Nad tou myšlenkou se mi stáhl žaludek a vyschlo mi v ústech. Tep se mi zrychlil a já sebou začala zmítat. Vedle mě jsem uslyšela čím dál tím hlasitější pípání a moje tělo se začalo nekontrolovatelně třást. I přes dávku morfia jsem se nedokázala uklidnit, hadička se mi po chvíli z ruky vytrhla a já se rozbrečela. Najednou křičím, brečím, zmítám se a nedokážu myslet normálně. Vidím všude nebezpečí, na jazyku cítím pach krve, v uších mi zvoní a mám pocit, že na mě čeká smrt. Pod postelí. ¨

Slyším kroky. Velmi rychlé kroky a něčí hlas, co rozděluje pokyny. Nevím, kdo to je. Možná doktor, možná sama smrt. Už je pozdě. Smrt na mě čeká pod postelí, už to nestihnete. Sbohem světe. Začínám být paranoidní. Zachraňte mě někdo. Prosím. 

,,Prosím!"

Tma. Už zase. Znovu na mě namířili injekce a já upadla do.. do čeho? Do spánku? Nebo mě prost zabili? Ať už to bylo cokoliv, momentálně se netřesu a je mi i lépe. Je tohle smrt? Prostě jen tma? Čekala jsem teda něco víc, ale nemám si co stěžovat. Můj život byl celkem pohodový. Teda, když nepočítám poslední dva roky no. Rodinka, přátelé, mazlíčci, hudba, jídlo, postel.. Jo, vše bylo super. Co to tady za tím ustříhnout a zapomenout, co se v minulosti stalo. Mně by se to takhle líbilo. 

A najednou se to zase mění. Pode mnou zmizelo to, na čem jsem předtím mohla stát a letím dolů. Padám dolů rychleji než si uvědomuji, ale pád se rázem mění - pode mnou se objevil obraz, nebo spíš scénka. Je to scénka z mého života. Když jsem byla malé dítě a usmívala jsem se na všechny okolo. Jaké klišé. Ale je to milé a cítím, jak mi srdce poskočilo. Usměji se a když se ke mně živá vzpomínka přiblížila, zavřela jsem oči a čekala tvrdý náraz, ale proletěla jsem tím jako mlhou. Přimhouřila jsem oči a viděla další vzpomínku. Ze začátku byla hodně malá, ale když jsem se k ní začala přibližovat, už jsem ji rozpoznala. Byla jsem to já ve školce. A takhle to šlo dál a dál - já v první třídě, v páté, v deváté, na oslavách, na dovolené, s rodinou.. Bodlo mě u srdce. Nechci umřít. Ne teď. Nerozloučila jsem se. Proč jsem se nerozloučila? Jestli mám odejít, musím se rozloučit! Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem se snažila udržet, ale nešlo to. Dlouho jsem žádnou vzpomínku neviděla, když v tom jsem proletěla rázem několika. Nestihla jsem zaznamenat detaily, ale vím, že to byly vzpomínky od doby, co jsem poznala Sama. Rozšířily se mi zorničky a polkla jsem. Srdce mi sevřela ledová ruka a zdálo se mi, jakoby mi ho měla rozdrtit. Vidět to všechno znovu mě bolelo. První den se Samem, Craftcon, narozeniny, úrazy, změny, noví lidé, bolesti hlavy, zmatek, láska, křik.. Bylo toho tolik, že to můj mozek nepobíral. Chtěla jsem se uklidnit a nadechnout se, ale po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a vzlyky byly hlasitější než moje myšlenky. Chci zpátky! Chci zpátky domů! Chci zpátky rodinu, kamarádky, Samuela!