......, a tohle je můj epilog

  Život je svině.

Ležím na chladné promáčené zemi, z břicha mi lezou vnitřnosti a vytékají potoky krve. Celý se třesu a někde v dáli slyším jak si někdo brousí kosu.

Pootevřu oči. Dá mi to dost práce. Přijde mi to jako to nejtěžší co jsem kdy chtěl udělat.

Vidím rozmazaně. Je to díky tomu zatracenýmu dešti. Proč musí chcát zrovna teď, když se chystám zdechnout. To si snad ze mě bůh dělá srandu nebo, že by bulel kvůli mně, že svět opouští takovej frajer jako sem já. Hmmm zajímavá to otázka.

Chci se pohnout, ale tělo mě neposlouchá a tak jen ležím a hýbu očima a nechávám ať déšť dělá svoji práci.

Uvidím ji. Dívku, kterou miluji. Její přenádhernou tvář zkrápí déšť. Vypadá tak kouzelně. Něco ten obraz, ale kazí. Něco je špatně. Celá se třese, zatíná zuby a své jemné ručky tiskne na moji ránu a snaží se mi nacpat všechny ty vnitřnosti zpátky kam patří.

Cítím podivné hřejivé teplo. Je tak příjemné, konejšivé, láskyplné. Smaragdová záře mě na chvilku oslepí. Povzdechnu si. Vím co dělá. Sakra copak neví, že mě už nezachrání, ale proč se rozčiluju já bych na jejím místě udělal to samé.

Usměju se nebo si alespoň myslím, že to jako úsměv vypadá. Chce mě zachránit, vyléčit, vrátit zpátky do života, abych si ho s ní mohl naplno užívat.

Jak jen je naivní. Nechce si připustit pravdu, že mě už není pomoci.

Pláče. Její slzy mi dopadají na hruď. Cítím se tak špatně, je mi ze mě na blití, že ji tolik ubližuji, že jenom kvůli mně musí tak trpět. Tohle jsem ji nesliboval, tohle jsem ji nechtěl dát.

Zachvěju se. Už je to tady. Slyším kroky a dívčí volání. Už si pro mě jde.

V její tváři se zračí čiré zoufalství. Nechápe proč to nefunguje. Neví co je špatně. Tolik se snaží, ještě víc než předtím, ale je to marné. Nedokáže zacelit tu ránu. Nehodlá se však smířit s nevyhnutelným.

Světlo nabude na intenzitě a ozáří ten malý palouk skrytý v lese. Jak je krásná, tak je i paličatá.

Co si jen počne až tady nebudu?

Bude zase sama?

Bude se opět trápit?

Vím, že bude plakat, moc a moc plakat. Noci se pro ni stanou dlouhé, chladné a osamělé. Tak moc osamělé. Už nebude nikdo kdo by ji obejmul. Zahřál, když ji bude zima. Smál se s ní. Šeptal do uší zamilovaná slůvka a říkal jí kolik by si přál mít dětí. Cítím jak mi něco teče z očí a déšť do není.

Jak ji znám nebude stát o lítost druhých. Bude chtít být sama se svým smutkem a zoufalstvím. Už teď slyším její pláč. Oplakává mě a Nawakiho. Svého milého a bratra, dva lidi, které nedokázala ochránit. Vyčítá si minulost, která ji dělá jen nešťastnou.

Ne! Tohle se nemůže stát. Nebude z ní troska ani nějaká ubulená ženská. Je silná, silnější než byla dřív. Je to ta nejsilnější ženská jakou jsem kdy potkal. Co potkal, já se do ní zamiloval. Nenechá se už znovu zlomit. Má přátele, kteří jsou s ní.

Ale co když tohle všechno nebude stačit. Co když....

Tělo se celé napne. Rty se zachvějí a já začnu vykašlávat krev. Konec je tady. Tak brzo jsem ho nečekal. Ne když jsem si konečně našel holku, co holku pořádnou ženskou, pro kterou stojí za to žít.